Ve čtvrtek 24.2.2022 jsme se probudili do jiného světa. Do světa, kde naše „jisté” hodnoty neexistují. MÍR SVOBODA BEZPEČÍ SUVERENITA STÁTŮ A NÁRODŮ Všechno najednou bylo nepochopitelné. Bezmoc a pocit nespravedlnosti v nás budily všehochuť pocitů: vztek, smutek, neštěstí. Hromady slzí. Chuť sebrat se, sehnat první zbraň a vydat se bít. Všechno bylo černé, všechno bylo špatně. Mocní nedělali dost....
Jakou váhu má vaše slovo? Stala se mi taková nepříjemnost. Prodávala jsem nějaké věci přes facebook (chápejte, prodávám za pár korun jen to, co je opravdu jako nové a co nelze dát na charitu, považuji to zodpovědný přístup k naší planetě). A jedna zájemkyně se se mnou nadšeně domluvila, že si pro to na 100% přijedou. A pak nepřijeli. Fakt mě to namíchlo....
aneb jak se nenechat semlít povánoční depkou Období po Vánocích jsem před časem začala nazývat dobou temna. Tma, když se probouzím. Tma, když vypínám počítač. Tma, pořád jen tma. Slunce vidíme spíše sporadicky a úroveň naší nálady má několik týdnů systematicky sestupnou úroveň. Uff, to je tedy něco! Vnímáte to taky tak? Když jsem si tuhle tendenci...
Nelíbila se mi. Napoprvé. Před patnácti lety. Mallorca mi tehdy přišla prostě jako další z turistických destinací v letních měsících nabitých slunce a moře-chtivými turisty z celého světa. Víc jsem v ní tehdy nenacházela.
Sedíme zavření doma a těšíme se na to, až to zase bude jako dřív. Ale ono nebude.
Zase sedím v letadle. Je to zvláštní pocit. Tak stejný a přitom tak jiný. Když zavřu oči a na chvíli přestanu vnímat roušku na puse, tak mě obejme jakýsi klid. Jako bych se vrátila v čase a všechno bylo zase jako dřív. Není a přesto je. V posledních týdnech jsem hodně pracovala se strachem. Nešlo to jinak, je ho kolem nás tolik....
Posledních 24 hodin. Nemohla ani uvěřit, že zbývá jen tak málo. Kdysi by jí to připadalo jako celá věčnost. A dnes? Jak moc by si přála mít víc, mnohem víc. „Marie, někdo za vámi přišel.” Pokusila se pořádně posadit, ale moc to nešlo. Překáželi ji v tom hadičky a drátky k přístrojům, na které byla napojená. Nejradši by ze sebe...
Loni jsme oslavili 30 let od Sametové revoluce. V televizi se o tom hodně mluvilo (díkybohu). A já narazila na dokument Dvojí tvář spartakiád. Zaujal mne. Donutil mne se zamyslet. Nechci z toho udělat politický text. Nejen proto, že to by mohlo způsobit zbytečné rozepře. A o to tu právě vůbec nejde. Přesně naopak. Jde tu o to, co nás spojuje, o tu...
Tyto texty jsem napsala před více než patnácti lety. V době, kdy vzhledem k blízkosti války na Balkáně, bylo pro mne jako dospívající dívku tohle téma docela nepochopitelné. V neposlední řadě jsem od spolužačky, uprchlice z válkou postižené oblasti, slyšela několik příběhů, které mi braly dech… Když jsem před pár dny našla hodně hluboko zastrčené, rukou psané „Střípky z války“ na zažloutlém linkovaném...
Vzduch je voňavý a svěží. Začíná se stmívat. Každou minutou se ochlazuje. Padá rosa. Vlhkost mě nutí zhluboka se nadechnout a vnímat chuť večerního vzduchu. Běhá tu kolem mě, bez přestání něco štěbetá. Vnímám ho jen na půl ucha. Ale usmívám se. V očích cítím slzu. Vyskočím a začnu ho honit kolem zahrádky. Směje se nahlas. Na chvíli mě napadne, co...
Lucie Klabanová
