Moje slovo platí!

Last Updated on 18. 2. 2022 by Lucie Klabanová

Jakou váhu má vaše slovo? 

Stala se mi taková nepříjemnost. Prodávala jsem nějaké věci přes facebook (chápejte, prodávám za pár korun jen to, co je opravdu jako nové a co nelze dát na charitu, považuji to zodpovědný přístup k naší planetě). A jedna zájemkyně se se mnou nadšeně domluvila, že si pro to na 100% přijedou. A pak nepřijeli. 

Fakt mě to namíchlo. Asi víc než by mělo, opravdu o nic nešlo. 

Mě ale nenaštvalo, že si to paní nekoupila, to je její právo. Ale to, že něco řekla a pak naprosto samozřejmě vše zrušila. Bez potřeby vysvětlení, omluvy. 

A tak jsem začala přemýšlet, jak moc je pro mne důležité dodržet, co řeknu. 

A zjistila jsem, že hodně. Možná až moc. 

Pokud z jakéhokoli důvodu nemůžu své slovo dodržet, mám potřebu vše důkladně vysvětlit, poukázat na okolnosti, které k tomu vedly. Považuji to za naprostou samozřejmost proto, aby druhá strana dokázala situaci pochopit a přijmout. 

Mám ale pocit, že v dnešní době se dodržování slibů zrovna moc nenosí. 

Vídám to kolem sebe nejen v práci: 

• zadání úkolů, které je nereálné (nebo aspoň vysoce nepravděpodobné), všichni bez problémů odkývou a v duchu už jim běží, že to stejně nedají
• přísliby výpomoci, a pak decentní mlčení a dělání „mrtvého brouka”

Říkám si, proč tomu tak je?

Proč spoustu věcí někdo slíbí a pak mu nepřijde divné je nedodržet?

První problém v celé té věci je nedostatek odvahy, říct věci narovinu. Když vás někdo o něco žádá, nevíte jak mu říct, že to prostě nezvládnete, nebo nechcete zvládnout. Protože byste byla ta špatná, neschopná, neochotná.

Ale kdo má právo určit vám priority? Jen vy. 

Kdo ví nejlépe, co vám jde a co ne? Zase vy. 

Kdo by tedy měl mít právo říct: „To nedám.”? Vy. 

Druhý zádrhel nastává ve chvíli, kdy se má přiznat chyba. Není to lehké, přiznat, že jsem něco zvorala, neodhadla, nebo prostě nezvládla. Paradoxně to vyžaduje opravdu velkou dávku sebevědomí. 

Chyby jsou ale tak lidské. Děláme je všichni. Rozdíl je v tom, kdo z nás si je uvědomuje a aktivně přiznává a kdo ne. Jen ten první se může ze všeho poučit a příště je už neopakovat. 

A pak je tu to vysvětlení a omluva. 

Samozřejmě, stane se, mockrát se stane, že něco nemůžete dodržet. 

Co se ale děje v hlavě toho druhého, když mu prostě oznámíte, že jste to sice slíbila, ale nemůžete to dodržet, bez dalšího vysvětlení? Dotyčný si začne tvořit vlastní příběh, pohádku, jaké důvody vás k tomu vedly. A věřte tomu, že často budou hodně nápadité. :-) Tak už naše mysl funguje – v příbězích. 

A možná ten jeho příběh z vás udělá zlou sobeckou bestii, ostatně ty v pohádkách bývají. :-) A nejspíš zbytečně. Možná se prostě jen něco změnilo, co je naprosto pochopitelné a pokud vše dobře vysvětlíte, druhá strana to nejen pochopí, ale i akceptuje. Nejspíše se dostane do pocitu: Na jejím místě bych reagovala stejně. A to stačí. 

A možná vás nepochopí, ale to vlastně nevadí. Protože každý člověk je unikátní a funguje trochu jinak. Ale vy aspoň můžete mít čisté svědomí, že jste svůj postoj vysvětlili. 

Zkuste příště být otevřenější – pokud víte, že byste své slovo nedodrželi, neslibujte. Snažte se vždy dodržet, co jste slíbili. Neslibujte, co nemůžete splnit. 

Uvidíte, že lidé si vás pro tuhle vlastnost budou víc vážit. I když první dojem bude možná, že jste „negativní“, časem pochopí, že to, že na vaše slovo je spoleh má mnohem větší hodnotu. Důvěra je totiž to, co je třeba budovat. Těžko se získává, ale lehce ztrácí.