Last Updated on 24. 9. 2021 by Lucie Klabanová
Nelíbila se mi. Napoprvé. Před patnácti lety. Mallorca mi tehdy přišla prostě jako další z turistických destinací v letních měsících nabitých slunce- a moře-chtivými turisty z celého světa. Víc jsem v ní tehdy nenacházela. Rozhodně jsem neuvažovala o tom, že se sem někdy vrátím. Vždyť na světě je tolik míst, která jsem ještě neviděla.
Jenže pak přišel koronavirus. A s cestováním byl konec. Teda s tím „můžu kdykoli a kamkoli”. Ale moje cestovatelské boty se nechtěly smířit s tím, že nepojedou nikam.
V téhle době je prostě potřeba cestovat tam, kam to jde a tehdy, když to jde. Ještě před pár měsíci jsem trávila víc času na letištích než v kanceláři a teď že bych nejela nikam? Vůbec nikam? To by byl nejspíš příliš velký šok.
Jestli mě ta situace něco naučila, tak je to chytit příležitost za pačesy. Nečekat na pak. Prostě sbalit kufr a jet. A taky akceptovat, že všechno může být ze dne na den, z minuty na minutu, jinak. Tak to prostě je. Nemůžu se na nic spolehnout. Učí mě to být připravena na cokoli a řešit to teprve, když to nastane.
Jasně, pořád ho mám. Měla jsem ho poprvé, podruhé a teď zase. Všechny ty otázky, které se mi honily hlavou už mi byly tentokrát docela povědomé. A pak jedna navíc: „Co když teď je to jiné?“
A zase jsem málem poslechla. Ne sebe, strach. Málem jsem zapomněla na rozhovor, který je se strachem třeba vést a argumenty, které musím pořád znova přinášet sama sobě, abych mohla vidět obě strany mince.
Pamatuju si jak jsem seděla koukala do prázdna na obrazovku přede mnou, kde jsem hledala cenu letenek. A zase jsem málem všechno vzdala dřív, než jsem vůbec začala.
To se mi v životě občas stává. Že to skončím dřív, než vlastně začnu. Tedy dnes už tolik ne, už sama sebe u toho umím nachytat.
Takže když jsem opět dokončila všechno to papírování, nakupování a organizování, tentokrát zase v o něco lepším čase (trvalo mi to zhruba 5 hodin, od chvíle kdy přišel výsledek PCR testu), vlastně jsem ani nevnímala to těšení.
Tentokrát vážně. V poslední minutě psychického dna, kdy už jsem nevěděla co sama se sebou, jsem prostě reagovala instinktivně. A moje tělo říkalo, že chce utéct. Že chce slunce, slaný vzduch a pocit, že se můžu volně nadechnout.
Když jsem pak seděla na kameni u moře, studený vítr od moře mi cuchal vlasy, které jsem později horko těžko rozčesávala, a já měla pocit, že zase žiju, najednou jsem věděla, že nic by nebylo správnější. Měla jsem být právě tady a teď. Konečně jsem zase cítila tu svobodu. Tu, která mi tolik chyběla. A vděk. Že můžu. Že porád můžu a a že už zase můžu být právě tady.
Proč se vlastně nemluví o tom, co tahle situace dělá s psychikou nás všech? Proč nikdo otevřeně neříká, že už je dávno za hranicí svých sil? Proč nikdo neřekne nahlas, jak zlé to je?
Já vím, že musíme zachránit životy. Jsem ten první, kdo bude všechny nabádat, aby zůstali doma a vydrželi to. Zároveň ale chci říct: mluvte o tom, co to s vámi dělá.
Jsem introvert. Ani v normálním životě nemám velkou potřebu se potkávat s hromadou lidí. Baví mě pracovat doma, protože tam k tomu mám vhodné prostředí.
A přesto jsem už vážně byla na dně. Zkoušela jsem všechny svoje “triky”, které používám na depky a špatné chvíle. Ale najednou už to všechno bylo málo. Nezabíralo to. Možná na chvíli a pak znova následoval propad. A ještě hlouběji.
Racionalita nefungovala. Ano vím, že mám všechno a mnohem víc, než si člověk vůbec může přát. Ale víte co, nestačilo to. Protože to jediné, co jsem v tu chvíli chtěla jsem mít moc nemohla a pořád nemůžu: Žít zas jako dřív, svobodně.
Tendenci utíkat, když mi je zle, mám už dávno. Znám se. X let se učím, že utéct nepomůže. Ale víte co? Někdy změna prostředí pomůže utřídit myšlenky. Získat odstup. Zapomenout. Nadechnout se. A začít vnímat věci jinak. Alespoň na chvíli.
Co vlastně chci říct? Díky Mallorko. Ty, která si na mě neudělala moc dobrý první dojem. Dlužím ti omluvu, že jsem tě podle toho soudila a odsoudila. Teď ti vděčím za hodně. Třikrát si mi poskytla covidové útočiště. Vrátila mi pocit, že život je nádherný. Nechala mě cítit vděčnost.
Beru si kousek tebe s sebou v srdci domů. A těším se, že se zase uvidíme.