Strach ze změny: Proč máme strach, když se nám plní sny?

Last Updated on 17. 2. 2026 by Lucie Klabanová

O odvaze, riziku a velkých rozhodnutích

Všimli jste si někdy toho, že když se nám přiblíží naše sny, najednou dostaneme strach? 

Dokud sníme a všechno se to zdá tak nějak vzdálené, možná nedosažitelné, máme na tváři úsměv. Ta představa nám dělá dobře. Ale když je splnění snu na dosah, najednou přijde obava, strach. Všechny ty otázky: “Co když…?”

Přesně to se mi děje. Poslední dobou častěji, možná proto, že si nějak víc plním sny. Asi jsem se konečně naučila přát si a vysílat ty správné signály do vesmíru. 

Strach z investice a strach z rizika

Když jsem měla někde vzadu v hlavě sen, jak krásné by bylo jezdit k moři do „svého”, na své oblíbené místo, do svého druhého domova, byla to krásná představa. Ale když jsem se oklikou přes myšlenku na investiční nemovitost v Praze dostala až k nákupu nemovitosti na Costa del Sol, najednou jsem začala mít obrovský strach. Co když jsem se unáhlila? Co když moje investiční výpočty nevyjdou? Co když nebudu mít dost peněz na hypotéku? Co když…? 

Všichni vnitřní sabotéři se spojili a křičeli, ať se svého snu vzdám, ať do toho nejdu, že je to všechno chyba. 

Najednou se ten krásný pocit, ta představa kafe na terase, nedal vyvolat. Zbyl jen strach. 

Dalo to hodně práce, hodně vnitřních rozhovorů a racionálních plánů B, abych se přesvědčila, že se vyplatí do toho jít. I za cenu, že to nakonec nedopadne, možná to nebude tak výnosné, nedej bože možná přijdu i o nějaké peníze. 

Teprve když jsem si dala vedle sebe potenciální zisk a možný risk, racionalita mi pomohla se toho snu nevzdat. A už dnes vím, že nemůžu litovat, protože i když moje nemovitost bude dokončená až za pár měsíců, a tenhle text zatím nepíšu na terase s výhledem na moře, už teď se ten risk finančně vyplatil. 

Když pustíme jistotu: změna kariéry a podnikání

Ale to neznamená, že se tenhle scénář neopakuje. Jsem v něm totiž zas až po uši. 

V prosinci jsem skončila v zaměstnání, ukončila jsem pozici generální ředitelky. Těžce vybudovaná pozice, odpracovaná léty kariérního růstu, vrchol kariéry. Navíc jistota příjmu a co si budeme říkat, i fajn pohlazení ega.

Rozhodla jsem se, že to je skvělá příležitost zkusit podnikat. Dělat to, co umím, jen to prostě dělat sama na sebe. Stejně jako doteď nabízet své služby firmám, jen místo odměny za můj čas, zkusit pracovat za odměnu za výsledek. S tím spojená svoboda, moje top osobní hodnota, měla být odměnou. 

Zase ta krásná představa, ty příjemné pocity.

Vnitřní sabotéři a strach ze selhání

A co se nestalo. Zase přišel strach. Zase začali křičet sabotéři:

„Co si to vůbec dovoluješ?“

„Na tohle nejsi dost dobrá.“

„A co když přijde krize?“

Pak jsem v rámci své opět uvolněné kreativity (ta se probudila, jen co opadly ředitelské starosti, které jsem s chutí odevzdala) oslovila s jedním projektem kolegyni. Jen nápad, zdál se mi dobrý. Jí taky, prý to byl vždycky její sen, ale teď nemůže, protože co kdyby… 

Sny nejsou zadarmo. Vyžadují odvahu, práci a risk

A tehdy mi to došlo. Milujeme naše sny. Ale sami sobě si jejich realizaci sabotujeme. Chceme mít jen tu hezkou část snu. Ale nejsme připraveni tomu nic obětovat. Nic moc pro to udělat. 

Protože ty krásné výsledky nepřicházejí samy, musíme zvednout zadek a něco pro to udělat. A to chce odvahu. Riskování. Hodně práce. 

Možná to nakonec neklapne. Třeba se to ve výsledku nesplní. Ale i tak budeme silnější, zkušenější, protože se po cestě zcela jistě něco naučíme. 

Anebo to klapne. A nakonec si na té terase s výhledem na moře u toho kafe budeme moct poděkovat, že jsme to nevzdali, že jsme to riskli, že jsme do toho šli.