Tady a teď aneb touha po tom co bylo (a už nikdy nebude)

Last Updated on 27. 1. 2026 by Lucie Klabanová

Sedíme zavření doma a těšíme se na to, až to zase bude jako dřív.

Ale ono nebude. 

Už nikdy si nezajdeme na koncert pro mnoho tisíc lidí, abychom se nezamysleli, jestli nám nehrozí nebezpečí.

Už navždy se budeme mračit na toho, kdo se za nás postaví příliš blízko ve frontě.

Už nevysvětlíme dětem, že koukat několik hodin denně do počítače je špatné. 

Je čas nalít si čistého vína. Co bylo, bylo. Teď je teď. A co bude, bude. Ale ani to první, ani to druhé a už vůbec ne to třetí si nejsou podobné. 

Má tedy smysl sedět a říkat si: „Už to snad brzo skončí.”?

Nemá. 

Snad se zase někdy budu moct zastavit na ulici a zakecat se se sousedkou, aby mě první nenapadlo: „Kde mám sakra roušku?” 

Snad se mi někdy podaří zas trochu nerozvážně přežít, když bude mít dítě špinavé ruce a nepůjde si je okamžitě desinfikovat. 

Snad se mi podaří sednout do letadla, abych se neptala: „Fakt jsou všichni otestovaní?”

Můžu čekat na až… A nebo si prostě užít tady a teď. 

Nemůžu jít večer na koncert? Tak si ho udělám doma, pustím si sluchátka na plné pecky a naliju si k tomu skleničku vína. 

Nemůžu se jen tak brouzdat po obchoďáku a rozplývat se nad těma krásnýma botičkama? Tak jdu do lesa a rozplývám se nad tím, že už vykvetly sněženky. 

Vláda mi nařídila neopouštět okres? Tak si vyberu takové místo, které se mi nebude chtít opouštět, protože je tam na tři týdny víc než dost objevování. 

Sáhla jsem si do svědomí – a jo mám to tam taky. Chci, hrozně moc chci, aby to bylo jako dřív. Aby to skončilo a bylo to každý den zase takové, jaké jsem to znala. 

Ale nebude. 

A nejhorší je, že s tím nemůžu vůbec nic udělat. Prostě nemůžu. 

Nebylo by tedy lepší tenhle fakt přijmout? A začít si představovat, co všechno bude úžasně nové a jiné? 

Už nikdy se na mě nebude nikdo dívat divně, když budu 4 z pěti dní dělat z domova. 

Už nikdy nepřijde nikomu divné, že mi dítě leze do záběru důležitých video konferencí. 

Už nikdy nebude zvláštní, že si dám skleničku vína sama. 

Už nikdy se nikdo nebude divit, jak jde na pár metrech čtverečních mít 3 místnosti v jednom. (Ložnice, kancelář, kavárna.)

Už nikdy nebude divné, že dělám kurzy online. 

Už nikdy si nebudu připadat tak blbě před web kamerou. 

Už nikdy se nebudu cítit divně, když dokořán otevřu okno a zhluboka se nadechnu. Protože žiju. Tady a teď.