Last Updated on 26. 9. 2021 by Lucie Klabanová
Vzduch je voňavý a svěží. Začíná se stmívat. Každou minutou se ochlazuje. Padá rosa. Vlhkost mě nutí zhluboka se nadechnout a vnímat chuť večerního vzduchu.
Běhá tu kolem mě, bez přestání něco štěbetá. Vnímám ho jen na půl ucha. Ale usmívám se. V očích cítím slzu.
Vyskočím a začnu ho honit kolem zahrádky. Směje se nahlas. Na chvíli mě napadne, co si asi pomyslí sousedi, že děláme takový rambajs. Ale je mi to jedno. Čapnu ho a začnu lechtat. A řehtáme se oba.
Točíme se jak šílení, až padneme na zem jako mrtvoly. Po očku kouknu na něj, vytáhlo se mu tričko. Koukám na jeho odhalený pupík. Nadechnu se, nakloním se nad něj. Už ví, co přijde a řehtá se zase tak hlasitě. Zaprdím mu do pupíku. Čapne moji hlavu a nepřestává se smát, pořád se tak směje.
“Mami, už jsme dlouho nehráli na kytaru.”
“To máš pravdu. A chtěl bys hrát?”
“Jasně.”
Vytáhnu z komory kytaru a sfouknu prach z obalu. Měla bych ji naladit. Zadrnkám. Nezní to tak hrozně. Zkusím jen malinko pohnout kohoutky, zní ještě o kousek lépe. Pro mé nedokonalé uši už dostatečně nefalešně.
Zelenobílý zpěvník pro začátečníky už vypadá jako salát. Je skoro tak starý jako já. Přesto ho vždy znova vyndám a se směsicí zvláštních vzpomínek otevřu.
Umím sotva pár akordů. Jejich střídání mi dělá problém. Písničky umím zazpívat, ale kvůli nemotorným přechodům mezi akordy se zadrhávám.
“Zpívej.”
“Ne. Já budu bubnovat.”
Vezme si do rukou dvě kostky od Lega. Cvaká s nimi o sebe. Jde mu to.
Kde se to vzalo, že má rytmus? Včera ho ještě neměl. Nebo jak je to dlouho?
Letí to. Nebo je to teprve krátce? Čas není vidět.
Neřeším a poslouchám to cvakání do rytmu.
“Mám zavolat sluníčko?”
“Můžeš.”
“Sluníčko, sluníčko, sviť nám na cestu!”
“Hele už svítí.”
“Jo, funguje to.”
“Jako v Irsku?”
“Jo. Tam vždycky prší, svítí sluníčko, prší, svítí sluníčko.”
Vykukuje zpoza rohu. Zvednu oči od dopisu, co čtu. Přemýšlím, hlavu plnou běžných starostí, nejen těch z dopisu.
“Něco ti nesu.”
Hrdě drží před sebou plastový růžový hrníček s podšálkem z dětské kuchyňky.
“Nesu ti kafíčko.”
Růžovou miluju. Kafe miluju. Jeho miluju.
“Zlato, až budeme v tom Irsku a až nám půjčí to auto, budeš mi muset pomoct. Tam se řídí na druhé straně silnice a to pro mě bude moc těžké. Tak až budeme na křižovatce, tak mi budeš vždycky opakovat, ať jedu vlevo. Dobře?”
“Jasně mami.”
Uf. Tak jdeme na to. Zařadit. Levou rukou. Ještě že plyn a spojka jsou stejně jako u nás. Jo, tak to by šlo.
Zastavím na stopce.
“Mami, nezapomeň vlevo.”
Kruhový objezd. Dám přednost.
“Vlevo, vlevo, vlevo.”
“Díky, zlato, moc to pomáhá.”
2:45
Probudím se, v hlavě se mi honí starosti.
Pokouším se je zahnat a znovu usnout.
Poslouchám ticho a občasné zapraskání naší chalupy. Poslouchám jak vedle mě rovnoměrně oddychuje.
Začnu usínat.
“Hi, hi, hi.”
Zase se proberu. Poslouchám, jestli se mi to nezdálo.
“Hi, hi, hi.” Směje se ze spaní.
Co vtipného se mu asi zdá?
“Já sám.”
Pracně vylézá z vany, která je na něj pořád ještě dost velká a zase u toho mokrýma rukama zapatlá zeď.
“Mami?”
“Ano zlato?”
“Já mám moc rád, když jsme takhle hodně spolu. Je to sranda.”
“Já taky, zlato. Cokoli děláme je super, když to děláme společně.”