Střípky z války

Last Updated on 26. 9. 2021 by Lucie Klabanová

Tyto texty jsem napsala před více než patnácti lety. V době, kdy vzhledem k blízkosti války na Balkáně, bylo pro mne jako dospívající dívku tohle téma docela nepochopitelné. V neposlední řadě jsem od spolužačky, uprchlice z válkou postižené oblasti, slyšela několik příběhů, které mi braly dech…

Když jsem před pár dny našla hodně hluboko zastrčené, rukou psané „Střípky z války“ na zažloutlém linkovaném papíře, říkala jsem si, jestli je to jen náhoda, že jsem je našla právě nyní…

Náboj

Voják jsi přestal hrát s krabičkou nábojů, položil ji do trávy a odklopil víčko. 

„Jé, kluci kde to vlastně jsme?” zeptal se jeden z nábojů a snažil se povyskočit tak, aby viděl ven.

„Já ti nevím. Prej je tady opravdová válka, proto nás sem vzali.”

“A co my s tím?”

„My jim máme pomoct zabít nějaký lidi.” 

„Jaký lidi a proč vlastně?” 

„To já nevím. Lidi se věčně hádají a když už jsou i hádky málo, tak se zabíjej. No, a k tomu nás potřebujou.”

„A jak my můžeme zabít takového obra jako je člověk?”

„Vidíš tamhletu velikou věc, co voják drží? Tak tomu se říká puška. Z jedný strany tě tam strčí, pak zmáčkne spoušť a fííí, vyletíš velikou rychlostí a když se trefíš, tak skončíš v těle nepřítele.” 

„Kdo je nepřítel?”

„To je nějaký člověk, který patří ke skupině lidí, která se nedohodla s jinýma lidma, ke kterým patří zas tenhle voják.”

„A ten voják toho nepřítele zná?”

„Jasně že ne. Voják má zabít co nejvíc lidí nepřátelské skupiny. A je jedno, kdo to je.”

„Já myslel, že ten nepřítel něco našemu vojákovy udělal, a proto ho chce zabít.”

„Ne, ten s tím nemá nic společnýho.”

„Ale když s tím nemá nic společnýho, tak proč ho chce voják zabít?” 

„Hele, ty máš nějak moc otázek. Už dej pokoj!” 

Voják se sehnul a zalovil v krabičce. Nabil. 

„Hej, co děláš?! Já tam chci zůstat. Hulvát jeden, vůbec mě neposlouchá. To jsem zvědavý, co se bude dít. Jak to tamten říkal? Strčí mě dovnitř, zmáčkne…

Páni, to je rychlost! Kam to vlastně letím? Jé, támhle si hraje nějaká malá holčička. Nějak se k ní blížím. Snad to není ten nepřítel?! Nee, já chci uhnout! No tohleto…”

Dům

„To nám to sluníčko dneska pálí. Jen abych moc nevybledla!” dumá zánovní béžová omítka na jakémsi rohovém domě. 

„Doufám, že dneska nebude taková nuda jako včera. Vůbec netuším co se to děje. Už několik dní jsem pomalu neviděla člověka. A přitom dřív tu bývalo tak veselo. Hráli si u mě děti, lidé kolem mě procházeli a povídali si, a teď je tu mrtvo. A ke všemu ty hrozné rány. Zajímalo by mě, odkud se to ozývá a co to vůbec je. No, snad to není nic vážného.

Musím pořád myslet na ty mrňousky co si u mě hrávali s míčem. Tenkrát jsem pěkně zuřila, když mi špatně mířený balón odrolil kousek omítky. Ale vlastně se mi po tom stýská. I po těch raubířích, co do mě schválně rýpali nehty, když se nikdo nedíval, se mi stýská. 

Hej, co to… Au, to bolí. Co to bylo?”

K zemi se sesypalo nepatrné množství omítky, jež se uvolnila po nárazu náboje.

„To by mě vážně zajímalo co to…? Au, au!”

Další hrstičky se sesuly na chodník. A ještě, a znovu.

„Jestli toho hned nenechají, tak se rozzuřím! Přece jsem jim nic neudělala, tak co je to popadlo. Ať už dají pokoj!”

Rána, praskot dřeva, sypající se písek, padající kameny. 

Z domu zbyly jen sutiny.

Lampa

„Vstávat, kolegyně! Musíme do práce. Stmívá se, a tak je načase, abychom posvítili lidem.”

„Ano, ano. Ach, kdybych jen nebyla tak rozespalá. Spánek je to, co mám nejraději. Mohla bych spát pořád,” ospale si zívla druhá lampa a konečně se rozzářila. 

„Noc bude dnes teplá, drahá přítelkyně. A jasná. Podívejte, měsíc svítí skoro tak jasně, že nás není potřeba.” 

„Máte pravdu. Dnes je vskutku krásně. Ale nezdá se vám divné, že je tu takový klid?” “Ani ne. Asi jsou všichni unaveni a už doma spí.” 

„No, myslím, že tím to nebude. Moje bývalá přítelkyně, co tu byla před vámi, mi vyprávěla o něčem podobném. Mluvila o nejhorší noci svého života, těsně předtím než jí odvezli. Prý byl nejprve hrozný klid a ticho, a pak se najednou ozvaly veliké rány, kdesi v dálce něco vybouchlo a najednou už ona ani ostatní nemohly svítit. Sice jí zanedlouho opravili, ale ona tvrdila že už nikdy nemohla svítit tak, jako předtím. Proto ji odvezli.” 

„Ale jděte! Nestrašte. Snad nemyslíte že by se nám mohlo stát…” 

Tichem se rozlehlo několik ohlušujících ran, na obzoru hořelo cosi čadivým plamenem. V lampách zapraskalo a zasyčelo. Nešel proud.

Tabule

Slunce stálo vysoko a rozbitá okna nebránila jeho paprskům pronikat téměř do všech koutů budovy s nápisem ŠKOLA. Po poslední ohlušující ráně se krajinou rozhostilo ticho. Tabule, která bojácně stála u jedné stěny, se konečně trochu uklidnila. 

„Pořád je tu takový hluk a já se tak bojím! Doufám že už to přestalo jednou provždy.”

Chvilku se zamyslela a upřeně pozorovala protější ušmudlanou zeď. 

„Stejně je to tady nějaké jiné. Je tu smutno. Kam se vůbec poděly všechny děti, které tu bývaly, dováděly a učily se?

Copak už nechtějí vidět své kamarády? Nechtějí se dozvídat nové věci? Nebo je snad vystrašil ten obrovský rámus? Je to tady bez nich tak pusté. A vrátí se vůbec někdy?”