Když nám ego stojí v cestě

Last Updated on 29. 10. 2026 by Lucie Klabanová

Určitě jste to taky zažili. Na poradě prezentujete nějaký projekt, na kterém jste tvrdě makali. Pak se někdo z kolegů zeptá, možná trochu rýpavě. A vy ihned začnete hledat obranu, proč právě váš názor a pohled na věc je ten správný a proč on pravdu nemá.

Proč máme v tuhle chvíli tak silné nutkání ihned se začít obhajovat? Co když se dotyčný zeptal zcela oprávněně? Co když za jeho dotazem je super point, který může předejít nějakému průšvihu? Proč máme často pocit, že útočí na nás osobně?

Ego není náš nepřítel. Ale někdy se tak chová.

Tohle totiž není reakce nás samotných. To jen EGO přebralo moc. To ego, které má potřebu chránit představu o nás samotných, o našich schopnostech, naší pravdě i našem společenském postavení.

Nechápejte mě zle, ego není něco, čeho bychom se měli zbavit. Ono je dost důležité. Právě ego nám pomáhá mít zdravé sebevědomí, umět se prosadit nebo obhájit vlastní názor. Ten problém vzniká až tehdy, když nás ovládne a my nedokážeme zpochybnit vlastní názory nebo postoje. Když kritiku nějakých rozhodnutí začneme vnímat jako kritiku naší osobnosti.

Zdravé sebevědomí totiž neznamená mít vždy pravdu, ale naopak umět přiznat, když pravdu nemáme. Umět říct: „Tohle byla moje chyba.“ Protože tím neříkáme, že jsme neschopní. Tím naopak říkáme, že jsme lidé a velmi dobře si uvědomujeme, že chyby děláme všichni. Jen ti zdravě sebevědomí je ale umí vidět, přiznat a poučit se z nich.

Takže pokud někdo zarputile trvá na správnosti svého názoru a nevidí chyby jinde než u druhých, není to tím, že je dokonalý a sebevědomý. Spíš má sám problém s vlastní nejistotou a ona zarputilost může být pouze přehnanou obrannou reakcí.

---

Jak poznáme, že právě mluví naše ego místo nás?

Nebudeme si nic nalhávat. U každého z nás někdy naše ego převládne. Je to naprosto normální, jsme lidi. S egem se učíme pracovat celý život a k tomu nám pomůže reflexe našeho chování.

Jak poznat, že v nějaké situaci mělo ego nejspíš navrch? Tyhle situace jsou často právě takovým signálem.

Když potřebujeme mít poslední slovo

I když už bylo všechno podstatné řečeno, máme potřebu ještě něco dodat. Někdy dokonce i tehdy, když víme, že tím situaci nezlepšíme a možná spíš zhoršíme. Ale prostě si nemůžeme pomoct. Chceme být ti, kdo to uzavřou za každou cenu.

Když místo naslouchání připravujeme obhajobu

Někdo nám dává zpětnou vazbu a my už po první větě hledáme argumenty, kterými ji vyvrátíme. Neposloucháme, co nám druhá strana chce sdělit. Už jsme vypnuli „poslech“ a zapnuli přípravu silných argumentů na svou obhajobu. Přitom kdybychom se zhluboka nadechli a dál vnímali, možná bychom v následujících slovech pochopili, že nejde o kritiku nás samotných, ale o snahu nám pomoci.

Když nedokážeme říct „nevím“

Možná si to neseme už ze školy. Když se nás někdo na něco zeptá, máme představu, že vždycky musíme znát odpověď. U manažerů se tenhle pocit ještě zesílí. Snad proto, aby si o nich nikdo nemyslel, že jsou neschopní a někdo je do manažerské pozice dosadil jen proto, že se mu zalíbili. Jako by měli každou odpovědí potřebu dokazovat, že na to mají. Tak raději improvizují a v odpovědi vymýšlí nesmysly.

Přitom je to tak snadné:

„Nevím. Ověřím to a pak ti dám vědět.“

V dnešní době, kdy zpracováváme čím dál více informací, je naprosto nemožné vědět všechno. Něco nevědět není slabost. Nepřiznat, že nevím, slabost je.

Když těžko přiznáváme chybu

Známe to: „Ano, ale za těch okolností jsem nemohla…“

Někdy by bohatě stačilo říct: „Jo, to byla moje chyba.“ Tečka. Na to totiž není co dodat. Stalo se, víme, a místo rýpání se v okolnostech a důvodech, svalování viny, máme prostor zaměřit se na řešení a nápravu. Jak osvobozující.

Když odmítáme dobrý nápad jen proto, že není náš

Jak často se stává, že někdo přijde s lepším řešením, ale manažer ho nepřijme, protože by tím nepřímo uznal, že jeho původní nápad nebyl nejlepší. Nebo nedej bože, když lepší řešení navrhne neoblíbený kolega. Takové řešení by mohlo být třeba zlatem vykládané, ale nikdy se to nepřizná. A tým přichází o lepší výsledky jen proto, že ego bylo silnější než touha najít to nejlepší řešení.

Když nedokážeme požádat o pomoc

Když nám někdo svěří náročný projekt a my se s tím trápíme, hodiny tápeme. Ale říct si o pomoc šéfovi nebo zkušenějšímu kolegovi se neodhodláme. Protože to přece musíme zvládnout sami, když nám to svěřili. Zase ta potřeba vypadat schopně, nezávisle a neohroženě.

A přitom v takovém případě se často neočekává, že to na první dobrou všechno zvládneme. Zase nás může brzdit vlastní ego a snaha chránit svůj obraz schopného člověka, místo abychom se soustředili na co nejlepší výsledek.

---

Co se za aktivací našeho ega vlastně skrývá?

Je fajn říct, že příliš ega nám může škodit. A že nějaká reakce není přiměřená. Ale pokud nepochopíme, PROČ k tomu došlo, se moc neposuneme a příště bude vše stejné.

Je důležité v rámci reflexe konkrétní situace zjistit, co za obrannými reakcemi skutečně stálo. Můžou to být například:

• Strach, že ztratíme respekt ostatních.
• Obava, že budeme vypadat neschopně.
• Potřeba mít věci pod kontrolou.
• Nepříjemný pocit, že nás někdo kritizuje nebo odmítá.
• Přesvědčení, že ustoupit znamená prohrát.

Někdy možná nebojujeme ani tak za svůj názor jako za to, abychom nemuseli změnit názor sami na sebe.

Někdy je snadné odsoudit druhé jako ty, co si nevědí rady s vlastním egem. Ale mnohem užitečnější by bylo snažit se pochopit, jaká je jejich motivace. Protože nejen že jim možná můžeme pak nastavit zrcadlo a tím jim pomoci, ale zároveň s nimi můžeme citlivěji jednat a tím dosáhnout výsledků, které chceme bez zbytečných třenic. A nás to zase posune lidsky.

Co nás přehnané ego stojí?

Já si osobně všímám práce s egem kolem sebe v byznysu posledních pár let velmi intenzivně. Ne kvůli tomu, abych mohla na někoho poukázat, že on to neumí. Ale spíš proto, abych sama nedělala stejné chyby. V managementu a leadershipu může být ego totiž hodně drahé.

Kvalita rozhodování

Pokud jako šéf potřebujeme mít vždycky pravdu, můžeme přehlížet informace, které našemu názoru odporují. Nepřipouštíme otevřenou diskusi a utíkají nám skvělá řešení. To se dříve či později projeví ve výsledcích. Čím vyšší pozici zastáváme, tím větší dopad může takové chování na firmu mít.

Vztahy a důvěra

Pokud lidé v týmu opakovaně zažívají, že jejich připomínky odmítáme nebo se při nesouhlasu dostáváme do obrany, velmi rychle nám je přestanou říkat. Porady se místo otevřené diskuse změní v sezení přitakávačů, kteří si tu pravdu vyříkají v kuchyňce.

A to je pro manažera nebezpečné. Věci se přestanou hýbat a měnit k lepšímu. Takto se nám rozhodně nepodaří vybudovat firemní kulturu otevřené komunikace v našem týmu. Ti dobří členové týmu nám brzy začnou odcházet a dobré pracovní vztahy se nám nepodaří vytvořit.

Energie a osobní život

Kolik energie někdy spotřebujeme na obhajování svého postoje, připomínání starých křivd nebo dokazování, že jsme měli pravdu? V rodině možná ještě víc než v práci.

Je to jako s dětmi. Když něco řešíme, je pro mě důležitější, aby dítě pochopilo, co a proč mu chci předat, než abych zase měla pravdu. (A já ji měla! 😊)

---

---

Jak s vlastním egem pracovat

Co tedy můžete udělat, abyste se s vaším egem učili pracovat čím dál lépe?

To nejdůležitější je reflexe.

• Všimnout si vlastní obranné reakce. Když mě nějaká poznámka rozčílí, nemusím reagovat hned. Stačí se naučit udělat jednoduchou pauzu, výdech – nádech a zeptat se sama sebe: Co mě na tom vlastně tak zasáhlo?

• Naučit se oddělovat kritiku od vlastní hodnoty. To, že jsem udělal špatné rozhodnutí, neznamená, že jsem špatný manažer. Nic to nevypovídá o mých kvalitách. Je to jen jedno rozhodnutí.

• Zkusit skutečně připustit jiný pohled. Ne jen formálně poslouchat, ale zkusit pochopit, proč ten druhý vidí situaci jinak. Doptat se, opravdu se zajímat. Rozhodně si tím rozšíříte obzory.

• Umět přiznat chybu bez zbytečného vysvětlování. A uvědomit si, že to nemusí snižovat naši autoritu. Naopak to může posílit důvěru a získat respekt. A to je ve vedení lidí to nejdůležitější.

• Položit si jednoduchou otázku: Co teď vlastně chci získat? Lepší výsledek, nebo pocit, že jsem měl pravdu?

Proč si ego často uvědomujeme u druhých, ale mnohem hůř u sebe?

Všimli jste si, jak snadno dokážeme říct:

„On si nedá nic vysvětlit.“

„Ona musí mít vždycky poslední slovo.“

„S ním se nedá diskutovat.“

Ale když my sami trváme na svém, máme pro to obvykle velmi dobré důvody. My přece jen hájíme svůj názor. My jen vysvětlujeme okolnosti. My jen víme lépe, jak to má správně fungovat.

Stejné chování můžeme u druhých vnímat jako tvrdohlavost, zatímco u sebe jako zásadovost.

Samozřejmě ne vždy. Někdy skutečně máme dobré argumenty a je správné si za nimi stát. Ale právě schopnost připustit, že naše vlastní motivace nemusí být tak objektivní, jak si myslíme, je podle mě velmi důležitá.

Ego máme všichni. Je to velmi užitečný nástroj, který nám dobře slouží. Trochu mi to připomíná to pořekadlo o ohni: „Dobrý sluha, ale zlý pán.“

Nejde o to nemít ego. Jde o to nenechat ho rozhodovat tam, kde bychom měli rozhodovat my s plným vědomím.