Čas na čaj

Last Updated on 24. 11. 2021 by Lucie Klabanová

„Zase jdu pozdě,” pomyslela si a hodila kabelku přes rameno, zatímco brala do ruky bundu z věšáku v rohu kanceláře. Sama nevnímala, že její podpatky na chodníku zběsile rychle klapou. Jen jí projelo hlavou, že je to k vzteku, že musí nosit do práce tyhle nepohodlné boty, protože v keckách by se jí na tramvaj utíkalo o hodně snáz. 

Nevšímala si lidí, které míjela. Rychle se ohlédla doleva, aby zjistila, jestli se tramvaj už neblíží, aby se dala do běhu. 

Koutkem oka zahlédla něco, co ji v první vteřině mozek nepobral. Až v té druhé jí řekl, že tam něco není v pořádku. Její nohy i tělo pokračovalo v zažitém rytmu spěchu stále kupředu. Znovu otočila hlavu a teprve tehdy se opravdu podívala. 

Stará paní s velkým drdolem šedivých vlasů stála ohnutá nad kolejemi a s čímsi tam lomcovala. Po dalších dvou krocích Janě teprve došlo, že je to hůl. Spodní část hůlky se té paní zřejmě zasekla mezi koleje. 

Několik nekonečných vteřin její mozek válčil. Tělo se sunulo pořád dál, ale hlava říkala, že je třeba něco udělat. 

“Já opravdu strašně spěchám, nemám čas se zabývat cizími lidmi,” říkal jeden vnitřní hlas. 

“Ale ta paní je v nouzi! Přece potřebuje tvou pomoc.” Kontroval oponent. 

“Vždyť tu chodí hromada lidí, proč já?”

“Rozhlédni se, všem je nějaká stará babka ukradená.”

Zatímco se ti dva hádali, Jana udělala několik dalších kroků k zastávce. Zastavila se. Zhluboka se nadechla. A pak ještě jednou. Nakonec se otočila a vydala se směrem k té paní. 

“Ukažte, pomůžu vám.” Oslovila Jana paní vlídně. 

Popadla hůlku, trošku s ní zakroutila, zabrala a hůl z kolejí vytáhla.

“Děvenko, vy jste tak hodná. Já bych se tady s tím prala ještě dobu. Už nemám tolik síly jako vy, už jsem stará. Když jsem byla mladá, taky jsem měla takovou energii jako vy. Všechno jsem zvládala. Do práce chodila, děti vychovala, o domácnost se starala. Však to máte určitě taky tak….” paní nebyla k zastavení. Jana už se nadechovala, aby ji zarazila, ale když viděla upřímnou radost s jakou si paní vzpomínala na minulost, neměla to srdce ji přerušit. A tak jen s neupřímným úsměvem přikyvovala a přitakávala. 

Kolem nich prosvištěla tramvaj. 

“Prima, tak teď už přijdu zcela určitě pozdě,” pomyslela si Jana. V hlavě jí šrotovalo, jestli by nebylo lepší doběhnout do metra, jestli by tím pár minut neušetřila. Někde v pozadí slyšela, jak ta stará paní pořád vypráví, ale příliš významu jejích slov nepobrala. Myšlenkami už byla na cestě do školy, musí vyzvednout syna z fotbalu, pak spolu musí rychle nakoupit něco k večeři, a ještě… 

“…tak bych vám mohla pomoct.” Janu tahle věta vytrhla ze zamyšlení. Nepřeslechla se? 

“Promiňte, jak to myslíte?” zeptala se s mírnými rozpaky. 

“No, já jsem sice stará, ale hloupá nejsem, víte. Vidím, že toho máte opravdu moc, a že byste potřebovala mít víc času, abyste to všechno stihla. Tak bych vám mohla pomoct.”

Jana skepticky přemýšlela, s jakou činností by jí tahle paní mohla tak asi pomoct. Vyzvednout děti ze školy, no možná. Práci za ní asi neudělá. Že by jim vařila?

“Víte, bude to znít divně, ale já jsem tak trochu čarodějnice. Můžu vám vyčarovat druhé já a budete tak mít dvojnásobek času.”

Tři vteřiny na ní Jana koukala neschopná slova. Pak vyprskla smíchy. 

Paní se usmála. “Já vím, zní to bláznivě, ale věřte mi.”

Jana se na přestala smát a podívala se paní zpříma do očí. Nepřipadala jí jako blázen, oči obklopené vráskami byly čisté a hluboké. 

“Víte co, nechte si to projít hlavou.” paní zalovila ve staromódní síťové tašce, kterou měla pověšenou na předloktí. Chvíli se v ní přehrabovala a pak vytáhla látkový sáček převázaný modrou mašličkou. 

“Tuhle máte můj speciální čaj. Když ho večer vypijete, ráno budete mít dvojče. Dvojnásobek času pro vás. Jak s ním naložíte je jen na vás.”

Jana stála s napůl nataženou rukou, do níž ta stará paní vložila sáček, ještě dlouhou chvíli a pozorovala ji jak kolíbavou chůzí za pomoci hole odchází.  

Když večer seděla na gauči, poté co syn usnul, nemohla si vzpomenout na nic, co se odpoledne stalo. Vše od setkání s tou zvláštní paní měla tak nějak v mlze, jako zázrakem všechno stihla, žádný průšvih se nekonal. Cítila se unavená a vyčerpaná. Jen tam seděla a koukala do prázdna před sebe. Pak jí zrak padnul na kabelku odloženou v předsíni na lavici, z které vykukoval kousek modré mašle. 

Čaj. Kouzelný. Co je to za hloupost? A co když není? Co riskuji? Maximálně mi zítra bude špatně a budu si muset vzít v práci volno. Aspoň si odpočinu. Vstala a dala vařit vodu. 

Ve svém oblíbeném hrnku ho chvíli pozorovala. Čaj měl zvláštní barvu, jako by byl napůl zelený i černý. Chutnal jemně, mírně nasládle, i když ho neosladila.

6:30. Zazvonil budík. Jako každý den. V polospánku ho vypnula a po paměti došla do koupelny. Málem vykřikla nahlas. Stála tam ona. Koukala na sebe, už umytou, namalovanou, připravenou vyrazit. Jako by přímo před ní stálo kouzelné zrcadlo. 

“Dobré ráno.” pozdravilo druhé já. 

“D-d-dooobré rá-no.” vykoktala Jana.

“Já jdu připravit synovi snídani, vypravit ho do školy. Pak se vrátím a uklidím tady ten nepořádek. Po obědě ho vyzvednu, odvedu ho na trénink a počkám tam na něj. Vezmu ho ještě na kolo a vrátíme se až večer. Takže ty můžeš klidně zůstat v práci dlouho a dodělat ten projekt, co má dnes termín.”

Na víc už nečekala a Jana slyšela sama sebe, jak budí syna, žene ho do druhé koupelny a nutí ho čistit si zuby. Stejně jako to dělala každé ráno.

“No páni!” 

Na nic víc se nezmohla. Pár minut jen zírala na sebe do malého zrcadla nad umyvadlem a poslouchala útržky rozhovoru z druhé koupelny. Všechno bylo tak neuvěřitelné. 

“Ale co už, buď můžu bloumat, nebo to můžu využít!”

Rychle se umyla, oblékla, nanesla jen základní make-up a potichu, aby ji ti dva neslyšeli a neviděli, se vytratila z domu. Když nastupovala do tramvaje, bezděčně se podívala na hodinky. Bude v práci skoro o hodinu dřív, paráda. 

Když večer předávala dokončený projekt šéfovi, uvědomila si, že za celý den nic nejedla, měla jen 4 hrnky kávy a jednu sušenku, kterou našla zastrčenou v šuplíku. 

“Skvělá práce, to jsem ani netušil, že to dneska dokončíte.” pronesl šéf. Něco jí na té větě nesedělo. Vždyť jí přeci řekl, že to dnes musí být. 

“Díky.” řekla jen a pomyslela si, jak je skvělé, že ji pochválil.

Domů dorazila v sedm. V oknech byla tma, ještě nejsou doma. Když odemkla, všimla si, že je všude uklizeno, věci jsou zpět na svých místech. Paráda.

Odložila tašky v předsíni, převlékla se a rychle uvařila těstoviny s rajčatovou omáčkou, ty má syn rád. Za chvíli slyšela, jak někdo přichází, a tak se rychle zavřela ve své ložnici. 

“Běž si umýt ruce a za chvíli bude večeře.” slyšela říkat své druhé já. 

Za pár okamžiků na to, se pomalu otevřely dveře.

“Všechno v pořádku.” řekla druhá Jana, mrkla na ní a pak potichu odešla. Hlavní dveře klaply. 

“Mami?”

“Ano zlato?”

“Hele, jak jsme se odpoledne bavili o tom Petrovi, myslíš že bych mu to měl říct?”

“Ehm…O jakém Petrovi?“

“Mami, vždyť jsme to řešili celý odpoledne! Já vím, že udělal blbost, ale mám mu to říct já? Fakt to nechci nějak podělat.”

Janě se točila hlava. Zvednul se jí žaludek. Jak mohla dopustit, že neví, co je pro jejího syna tak důležité? Potřebuje její radu a ona vůbec netuší o čem se baví. Propásla to. Protože pracovala. Protože to chtěla stihnout všechno. Protože věnovala víc času jiným věcem. 

Měla pocit, že padá. Dlouhá černá díra. Žádné dno. 

S leknutím, celá propocená se probudila. Vyskočila z postele a běžela do synova pokoje. Spokojeně oddychoval, zachumlaný až po bradu. Podívala se na hodinky. Bylo 6:25. Za pět minut zazvoní budík.  

Pokud jste se v tomhle příběhu trochu našli, nezapomeňte se podívat na svůj time management ;-)