Jak jsme konečně poznali naše opravdové hodnoty

Last Updated on 4. 3. 2022 by Lucie Klabanová

Ve čtvrtek 24.2.2022 jsme se probudili do jiného světa. 

Do světa, kde naše „jisté” hodnoty neexistují. 

• MÍR
• SVOBODA
• BEZPEČÍ 
• SUVERENITA STÁTŮ A NÁRODŮ

Všechno najednou bylo nepochopitelné. 

Bezmoc a pocit nespravedlnosti v nás budily všehochuť pocitů: vztek, smutek, neštěstí. Hromady slzí. 

Chuť sebrat se, sehnat první zbraň a vydat se bít. 

Všechno bylo černé, všechno bylo špatně. Mocní nedělali dost. Mocní byli zbabělci. 

Teď je 3. 3. 2022. Jen týden poté. A já už vidím rozdíl. V angličtině se říká „every cloud has a silver lining”. A já už ho vidím. A i když se každý den probouzím s překvapením, jak je možné, že to ještě neskončilo, že je to celé úplně mimo moje chápání, o to víc se snažím si právě tyhle pozitivní stránky opakovat a zdůrazňovat:

Jako lidstvo jsme neztratili lidské hodnoty. A vážně jsem o tom v poslední době docela často pochybovala.

Život člověka je pořád pro většinu lidí důležitější než cokoli jiného. 

Umíme si pomáhat. Dávat. Rozdávat. Uvědomujeme si, že jsme všichni „jedno”. Všichni jsme lidi. Soucítíme. 

Když opravdu chceme, umíme se domluvit. Umíme zapomenout na to, v čem spolu nesouhlasíme, pokud jde o něco tak důležitého jako jsou lidské životy, bezpečí a svoboda. 

Naše sdružení, uskupení, a to, co jindy vnímáme jen jako nesrozumitelné zkratky institucí, má smysl. Zkrátka proto, že společně jsme silnější. Protože když se vzájemně posloucháme, najdeme nejlepší řešení. A lidé vystupující v jejich čele, jejichž jména jsme možná do nedávna ani neznali, nám začali imponovat. Pochopili jsme, že i oni si umí představit, jaké by to bylo, být na místě Ukrajinců. Stejně jako my. To že tam nejsme my nebo oni, je jen náhoda osudu. 

Jsou mezi námi lidé, kteří možná vypadají jen jako „normální” politici, ale jsou to skuteční lídři. Prezident Zelenskyj je neskutečným vzorem. A věřím, že takových lidí jako je on, je v politice víc. Možná teď nejsou úplně vidět, ale jsou tam. Věřím, že politika má šanci spojit lidskost, odvahu a altruismus. Nevěřila jsem. Už věřím. 

Nic, co vypadá jisté, jisté není. Stojím v teplé sprše a děkuji, že mám teplou vodu. Lehám si do postele a děkuji za to, že mám kde v bezpečí spát. Najednou si mnohem víc vážím, všeho. A děkuji. Mnohokrát, mnohokrát za den. Za maličkosti. Vnímám. Žiju tady a teď. Co bude zítra? Nevím a teď na to nemyslím. 

Svět z tohohle vyjde silnější. Bude-li chtít. Bude-li hledat lekci, kterou si máme odnést. 

Když mě bylo asi 15 napsala jsem pár povídek na téma války – tehdy války na Balkáně. Když jsem ty texty před časem našla, publikovala jsem je tady na blogu. Protože i když jsou odpovídajíc mému tehdejšímu věku tak trochu naivní, nějaká myšlenka v nich je. Třeba ji tam najdete.