Last Updated on 20. 4. 2022 by Lucie Klabanová
Vždycky když se po letech vracím na místa, která stála v začátcích mých „bot z toulavého telete”, bývám sentimentální. Tak nějak se ve mě pere vděk za to, že můžu znovu navštívit místa, která mi otevírala dveře do světa cestovatelů. Že si můžu dovolit to, co jsem tehdy nemohla. Že už je všechno jinak, a přece některé věci zůstávají.
Prodloužený víkend musí každý cestovatel náležitě využít. Před covidem by bylo možností, kam vyrazit, o hodně víc. Teď destinaci určují primárně letenky – tedy to kam se dá rozumně letět a nestojí to majlant. Volba tak tyto Velikonoce padla na Londýn.
Trochu jsem se bála počasí, které bývá v dubnu ještě značně deštivé, ale tentokrát mě odměnilo podle zásluh a celé čtyři dny jsme měli téměř letních 20 stupňů a jarní slunce krásně hřálo.
Když jsem vybírala letenky, nabízela se možnost letět s Easyjetem, ale vzhledem k tomu, že časy letů nebyly úplně příjemné, nakonec rozdíl v ceně nebyl tak velký, aby tento nekomfort ospravedlnil, a proto jsme nakonec využili služeb British Airways.
V Londýně jsem byla před 20 lety. Tehdy jsem se rozhodla, že jinak se anglicky pořádně nenaučím, než že se prostě seberu a budu chvíli žít v prostředí, které mě ji naučí využívat v denním životě. To, jakou životní zkušeností mi tahle cesta bude, jsem tehdy vůbec netušila. A tenkrát jsem taky do Anglie vstupovala po pevnině, čerstvě dokončeným lamanšským tunelem. Už to byl neskutečný zážitek.
Proti tomu, byl tentokrát příjezd do Londýna vlastně nuda. I když imigrační úřednice se tvářila velmi podobně vážně, jako před dvaceti lety, když mě zpovídali ohledně důvodu mé návštěvy, vše proběhlo výrazně snadněji a rychleji.
Pak už nás čekala jen cesta na hotel. Informace o cestování Londýnskou městskou dopravou jsem si pro jistotu načetla už doma (tfl.gov.uk). Díky čemuž jsem nemusela stát a dlouze váhat před automatem u vstupu do metra. Věděla jsem, že stačí zakoupit tzv. Oyster Card a nabít ji vybranou sumou.
Vlastně jsem chtěla být o krok napřed a objednala si takzvanou Visitor`s Oyster Card z e-shopu, která slibovala dodatečné slevy na jízdné. Ta bohužel ani za více jak dva týdny nedorazila a dorazí až před některou další cestou :-D Takže budu mít jednu do zásoby. (Kdyby se někomu hodila, ozvěte se :-))
Důležité taky bylo dobře si přečíst, jak s Oyster Card pracovat. Pípá se s ní totiž při vstupu i výstupu. V metru je to zřejmé, jsou tam brány, které se otevřou pouze, pokud právě Oyster Card zaplatíte. Ale například u linky DLR (Docklands Light Railway) už brány nejsou a je potřeba si hlídat žluté čtečky a nezapomenout označit konec, to by přišlo docela draho. Cena cesty se totiž určuje podle toho odkud kam cestujete.
Naopak v autobusech (a tramvajích, ale ty jsme nevyužili) se pípá pouze při nástupu. Zde tedy zřejmě platí, že cena za použití autobusu je jednotná. Pokud chcete ušetřit, může to být dobrý tip, protože řada autobusů jezdí doslova přes celý Londýn. Takže pokud chcete vyhlídkovou cestu za pár liber, vyplatí se vám chytnout některý doubledecker a jet z konečné na konečnou.
My jsme například zjistili, že autobus 453, který nám stavěl v podstatě přede dveřmi, jezdí až na druhou stranu Londýna, a to přes spoustu „must see“ míst. Ale o tom ještě bude řeč.
Ubytování jsem jako vždy hledala přes booking.com. Londýn je hodně drahá destinace, což asi nikoho nepřekvapí. Navíc jsem v rámci mého průzkumu zjistila, že cena za snídani v hotelu se pohybuje kolem 12 liber, což samozřejmě pobyt dost prodražuje (a můj dojem je, že tuto částku neprojíme).
Proto mě zaujalo ubytování Staycity.com, které nabízí studia, kde máte v rámci pokoje i maličkou kuchyň. Stejně jako většina hotelů v Londýně byl pokoj sice maličký, ale kuchyňka, kterou do něj vestavěli, byla opravdu naprosto funkční. Dala se v ní udělat nejen snídaně, ale i nějaké jednoduché vaření těstovin pro děti bylo naprosto v pohodě. Musím říct, že tohle jsem nakonec ocenila víc, než bych čekala.
Navíc personál byl opravdu neskutečný. S jakoukoli žádostí jsem se na ně obrátila, vždy mi s úsměvem vyhověli. (A to včetně šroubováku, abychom mohli oddělat londýnské metro – hračku od podstavce :-D)
Hotel byl umístěn v bývalých Docklands. Pamatovala jsem si, jak vypadalo tohle místo při mé tehdejší návštěvě. A přiznám se, měla jsem trochu obavy. No tak to jsem opravdu netušila v co se tahle čtvrť proměnila. Přirovnala bych ji k pražskému Andělu, nebo Vysočanům. Na poměrně malé ploše v meandrech Temže tady vyrostla moderní čtvrť plná mrakodrapů, mezi kterými se tu a tam najde místo s původní zástavbou.
Tahle někdy bláznivá kombinace je přesně to, co mě na Londýně baví nejvíc. Tady je vše. Tady je možné vše. Vedle mrakodrapu s padesáti patry stojí dvě stě let starý dům v kterém je pub, kde grilují a z komínu se kouří. Jedna řada řadovek, které by opravdu nutně potřebovala novou střechu i natřít fasádu. A o pár metrů vedle ne moc odlišné řadovky s vzorně upravenými předzahrádkami, jako ze žurnálu. Potkáte tu paní, co má každou botu jinou. V metru vedle sebe sedí muž v obleku a drahými manžetovými knoflíčky a černoška, která má díru v botě. Slyšíte tu všechny možné jazyky, nejen od turistů, ale od všech, kteří tu žijí a chtějí tu najít lepší životy než tam, odkud přišli. Opravdu hodně je chápu.
Samozřejmě, že některé památky jsme vynechat nemohli a zmíním je tu. Ale pokud mě už znáte, víte, že jednak nemám ráda davy turistů, druhak se vždy snažím vnímat tu reálnou atmosféru města – a tu popravdě na památkách z průvodce nenajdete. Tohle jsou tedy moje tipy, kde jsem měla pocit, že vnímám tepající srdce Londýna i pravý londýnský život.
Záměrně nepíšu metro. Londýnská integrovaná doprava zahrnuje nejen slavný Underground, ale i další přidružené způsoby dopravy. A já doporučuji vyzkoušet jich co nejvíc. Tohle je totiž zážitek. Navíc pokud jako já máte dítě, které neustále „řídí” (= sedí v přední řadě počítačem řízené DLR, nebo horního patra doubledeckeru), vlastně můžete jen jezdit tam a zpět. :-D Rozhodně doporučuji stáhnout si před cestou aplikaci TFL GO, v které najdete nejen mapu metra a dalších vlakových linek, ale pomůže vám i vyhledat nejrychlejší či nejsnazší trasu, včetně autobusů.
Cuttysark, nultý poledník, Greenwich park. To jsou některá místa, která můžete v Greenwichi navštívit. Ale já doporučuji zajet sem brzy ráno (pro Londýňany je třeba devět hodin ještě brzo, vzhledem k časovému posunu pro nás už skoro poledne) a procházet uličky, zastavit se v některé pekárně na rohu na kávu a pozorovat okolí. Tohle je skutečný londýnský život.
Když jsme první den vyrazili hned ráno na Emirates Air Line Cable car, lanovku přes Temži, ukázalo se to jako skvělá volba, protože jindy přeplněná atrakce zela prázdnotou. Viditelně nudící se prodejce jízdenek se nám pěkně pověnoval a nalákal nás na slevu za lanovku + jízdenku na loď.
Pohled z vody je vždy skvělý a tenhle velmi rychlý člun byl i skvělým zážitkem.
Když budete mít jako my hezké počasí, určitě nevynechejte piknik v parku. My jsme stihli tři – Hyde Park, James’s Park a Greenwich park. Ve všech jsme si krásně oddechli od ruchu města (neuvěřitelné, jak uprostřed města najednou slyšíte ticho a zpívat ptáky). Po nekonečném hluku londýnských ulic je odpočinek v parku jako balzám na duši. A Londýn má krásných parků hodně.
Přivstaňte si a jděte na prohlídku Tower Bridge jako první (v době naší návštěvy byla první prohlídka od 9:30, lístky je nutné koupit předem online). Fronty na všechny londýnské atrakce jsou nekonečné a opravdu nechcete prostát celý den ve frontě.
Návštěva Tower Bridge stojí za to nejen z hlediska technické zajímavosti tohoto zvedacího mostu, ale taky díky vyhlídce (kterých v Londýně skutečně moc není) z obou horních lávek. Celá prohlídka je krásně udělaná i pro děti.
A pokud dorazíte o chvíli dřív a stihnete se jako my projít po nábřeží Temže, zase trochu zahlédnete pravý londýnský život – sportovce na ranním běhu, ty, kteří pospíchají do práce s kávou v ruce z kavárny za rohem, sousedy, co spolu chodí venčit psy.
Tahle moderní čtvrť, která vyrostla v bývalých Docklands, je skvělou příležitostí, kde okusit, jak žijí mladí Londýňané. Pokud sem zabloudíte kolem šesté hodiny, kdy většině místních zaměstnanců končí pracovní doba, potkáte je jak se sakem přehozeným přes ruku míří do některé ze zdejších restaurací na drink s přáteli. Za dobrého počasí je i přímo mezi mrakodrapy u stánků místo, které lze přirovnat k pražskému Manifesto Market – prostě místo na dobré jídlo, pití a hlavně příjemně strávenému času s přáteli.
Většina měst je v noci úplně jiná než ve dne. Trochu nemile mě překvapilo, že jediná reálná londýnská vyhlídka – London Eye – v době naší návštěvy neměla večerní provoz a končila ještě za světla. Nechtěla jsem se tohohle zážitku vzdát, tak jsem hledala alternativu. Existují samozřejmě noční vyhlídkové busy, ale za většinu dáte kolem dvaceti liber (cca 600 Kč na osobu) a to mi přišlo předražené. A tak jsem nakonec zvolila nízkonákladovou alternativu. Vyrazili jsme metrem na Baker Street (dům Sherlocka Holmese jsme samozřejmě nemohli vynechat (nejen proto, že jsme před pár dny zašli na muzikál Legenda jménem Holmes do Hudebního divadla Karlín) a tam si počkali na už zmiňovaný autobus, který nás zavezl přímo až před náš hotel. A to přes Regent street, Piccadily Circus, Trafalgar Square, kolem Big Benu i London Eye. Prostě vyhlídková trasa za něco málo přes libru.
Rozhodně si noční Londýn nenechte ujít, ve světle lamp a led obrazovek reklam má město kouzelnou atmosféru.
A teď stručně souhrn toho, co z turistických atrakcí bystě měli alespoň zahlédnout, když už se v Londýně ocitnete:
Westminster bridge, odkud se nejlépe fotí je téměř nonstop obležený turisty, takže si i tady raději přivstaňte, jestli chcete alespoň jednu fotku bez davů.
Standardně se v této katedrále konají placené prohlídky. My jsme měli štěstí, že jsme se trefili do období, kdy se v rámci Velikonoc otevřel na 3 hodiny veřejnosti. Byli jsme požádáni, abychom nefotili a jen na chvíli rozjímali. A tak jsme si na pár minut dovolili zastavit se a jen vnímat ducha tohoto místa.
Slavný hrad, který v minulosti sloužil často jako vězení. Půjdete kolem při cestě na Tower Bridge a budete-li mít chuť a čas, můžete absolvovat i návštěvu s průvodcem, kde vám řeknou o všech slavných osobnostech, které tu byly vězněny.
Ve dne zdaleka tak nevynikne, ale v noci je to takové londýnské Times square.
Slavné náměstí, kde se nachází i Národní galerie. Holubů, kteří tu po léta způsobovali řadu problémů se město už zbavilo, čímž ale možná ztratilo i jakýsi unikátní prvek.
Slavné kolo nabízí v podstatě jedno z mála míst s vyhlídkou na Londýn. Bohužel je taky přeplněné turisty a i proto jsme si tuhle turistickou atrakci nechali ujít.
Královnu zřejmě nepotkáte, ale co kdybyste ji zahlédli v některém z mnoha oken?
Je toho určitě mnohem víc, tohle je jen výběr toho, co bez problémů zvládnete za dva dny.
Celou návštěvu zvládnete bez jediné libry v peněžence. Pravděpodobně během Covidu se město kompletně změnilo v bezkontaktní, u řady míst vás upozorní, že ani jiná platba, než kartou není možná. Kartou zaplatíte i v každém stánku na ulici třeba zmrzlinu. Dokonce kartou můžete zaplatit i pouličním muzikantům! Takže žádné „zbytkové” drobné, co vám budou ležet doma.
Tak to tedy rozhodně neplatí. Všude, kam jsme přišli se na nás usmívali, ochotně nám poradili, když jsme se něco ptali a tvářili jsme se, že nechápeme (což je dost běžné :-D), vždy nám pomohli a ochotně vše vysvětlili. K dětem jsou ještě dvojnásob milí. Stačí úsměv a být slušní a budete se cítit jako v bavlnce.
Shrnuto podtrženo: I za dva dny se dá krásně užít Londýna, načerpat kousek místní atmosféry, zahlédnout jeho různorodost a protiklady. Pokud seženete levné letenky, neváhejte a vyrazte.
PS. Musím se přiznat, že cestování bez restrikcí, bez věčného ukazování covid passu a hledání roušek před vstupem do obchodu či metra bylo po takové době hodně příjemné. Osobně jsem opatření respektovala a rozhodně by mě jejich vymáhání neodradilo od cestování, ale vidět zase lidské tváře a úsměv na nich je prostě fajn.
Fotky jako vždy všechny mé vlastní, focené na iPhone 12.