Slet není spartakiáda. Jednota je to, co si z něj účastníci mohou odnést.

Last Updated on 26. 9. 2021 by Lucie Klabanová

Loni jsme oslavili 30 let od Sametové revoluce. V televizi se o tom hodně mluvilo (díkybohu). A já narazila na dokument Dvojí tvář spartakiád. Zaujal mne. Donutil mne se zamyslet. 

Nechci z toho udělat politický text. Nejen proto, že to by mohlo způsobit zbytečné rozepře.  A o to tu právě vůbec nejde. Přesně naopak. Jde tu o to, co nás spojuje, o tu lidskost, jednotu. 

Pocházím z rodiny, kde snad všichni měli boty z toulavého telete. Při představě, že by mi někdo zakázal opustit hranice téhle republiky, asi bych začala okamžitě kopat tunel rovnou ze sklepa. A sakra, já nemám sklep. :-)

Ne že bychom neměli krásnou zemi. Ale je tak maličká a rozhledy mohou být o tolik větší. 

Slet není spartakiáda

Na spartakiádě jsem nikdy nebyla. Až na všesokolském sletě. Neznala jsem politické pohnutky spartakiád. Zaplaťpánbůh. A to že mi je říkali, to se mě vlastně osobně moc netýkalo. 

Když jsem byla na prvním sletě, bylo mi asi deset. Byla to ohromná zábava. Mohla jsem strávit týden se svými skvělými kamarádkami (ano, většinu kamarádek jsem měla ze Sokola) v nádherné a vzrušující Praze. Byla s námi naše úžasná cvičitelka Líba, kterou jsme všechny zbožňovaly. 

Neřešila jsem, že jsme spaly na karimatce v tělocvičně základní školy, že jsme se myly ve školních sprchách. 

Když jsme pak všichni společně odcvičili na tom obrovském stadioně, a lidi najednou začali tleskat, měla jsem pocit, že mě to všechno pohltilo. Do té doby jsem se jen soustředila: kde mám stát, teď doprava nebo doleva, hlavně neudělat něco obráceně než ostatní, je to hrozně vidět. 

Ale pak už byl jen ten slastný pocit. Jako by z nebe pršel sladký déšť, tak voňavý a teplý. 

Zapomněla jsem na to, že je ukrutné horko, že mám žízeň, že mě bolí nohy z toho nekonečného postávání a čekání. 

Byla jsem jen já a všechen potlesk patřil mně. 

Těch pár vteřin, možná minut jsem zažila něco, co ještě nikdy. Pokud se ze mě stane superstar, tak to možná ještě pocítím. ;-)

Na stadionu jste jeden tým

Cvičení v davu na stadionu není o tom, že musíte někoho poslechnout, co udělat. Je to o tom, že máte zodpovědnost vůči všem ostatním, kteří cvičí s vámi, udělat to správné. Jste jeden tým, jste jeden celek. Ta jednota, to je to, co jsem nikdy předtím ani potom tak silně necítila. 

Tam jsme si byli všichni rovni. Když jeden „vypadl”, kdo byl nejblíž mu prostě poradil, kam má jít, co dělat. S každým, koho jsme potkali jsme okamžitě měli společnou řeč – tolik společných zážitků. 

Ta jednota je to, co možná v dnešní společnosti chybí. 

Všichni jsme na jedné sociální sítí (nebo několika), ale jednotní nejsme ani náhodou. Každý máme svůj názor, na věci, o kterých nic nevíme. S těmi, kterými se akorát dohadujeme, nemáme společný zážitek, jen se předháníme, kdo je víc a lepší. 

Možná i proto, se lidé opět s chutí schází k protestům na Letné. Protože to cítí, tenhle nedostatek jednoty, sounáležitosti. A chtějí to zpátky. 

Protože jak všichni víme: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.”

*Fotky jsem pořídila na XV. všesokolském sletu v roce 2012