Jsem bez práce, bez příjmů, je se mnou amen

Last Updated on 22. 9. 2021 by Lucie Klabanová

Na jaře, když jsme v plné rychlosti rozjetého vlaku života narazili do betonové zdi jménem pandemie Covid jsem napsala článek o času v době pandemie a mých osobních lekcích. Tehdy jsem v dané situaci vnímala spoustu pozitiv a mám dojem, že i řada lidí kolem mě si to násilné zklidnění vlastně vychutnávala. (Tedy až po tom, co jsem si prošla hlubokou propastí pocitu nejistoty v úplných počátcích.) 

Bylo to vlastně fajn uvědomění. Zklidnění. Trochu i pohoda. Prostě jsme zvolnili a věřili, že za pár měsíců bude vše při starém. 

Je to 10 měsíců. A není to při starém. A dlouho ještě nebude. Teď už to víme. A bohužel velká hromada lidí to už pocítila na vlastní kůži. 

Nezaměstnanost v naší malé zemičce byla na začátku roku 2020 na úrovni cca 2,5% – nejnižší co si pamatuji. A vlastně i hluboko pod normálem (tzv. přezaměstnanost). Každý kdo chtěl, práci našel v podstatě okamžitě. Sehnat zaměstnance byl pro firmu nadlidský úkol. Nebo stál dotyčný přehnaně mnoho peněz. 

V takové situaci je jasné, že lidi začínají mít pocit, že si zaslouží vyšší platy, chtějí méně pracovat, nechtějí snášet ani drobné nedostatky, které do té doby v práci přehlíželi. 

Teď je situace jiná. Hromada lidí, primárně z oblasti cestovního ruchu, ale zdaleka nejen, o práci přišla. Statistická čísla to ještě nereflektují, protože tihle lidé dostali povětšinou odstupné a tudíž se v číslech na úřadě práce objeví až se zpožděním, ale jsou tu. 

Na začátku to bylo fajn. Odstupné zajistilo několik měsíců „placeného volna” a navíc bylo léto. Ono se v září něco najde. 

A ouha. 

Situace je spíše horší než lepší, což jsme si přáli. O práci přicházejí další, ekonomika je střídavě hodně, hodně utlumená, lidi začínají šetřit a tím celou krizi vlastně ještě prohlubují. Konec už je doufejme v dohlednu, ale ještě dalších pár měsíců to bude trvat. A škody budou pokračovat. 

Nechci tu probírat ekonomickou stránku celé věci, chci jen nastínit pozadí naší psychické stránky. 

Vídám kolem sebe lidi, kteří se už dostali do věčného kolečka:

jsem v koncích, protože nemám práci => kolem není žádná práce => nenajdu si práci => jsem k ničemu => peníze ubývají/docházejí => jsem v koncích

Co se jim děje v hlavě? Možná víc v podvědomí než vědomí? 

STRACH. 

Ten opravdický, prapůvodní strach o život. 

Nemít práci = nemít peníze = umřít hlady. 

Tohle je vzorec, který v sobě máme. Ať se nám to líbí nebo ne a i když většina z nás nikdy reálně takovouhle extrémní situaci nezažila, pořád tam je. 

Funguje v takzvané amygdale, což je část mozku zodpovědná mimo jiné za reakce na uložené paměťové stopy spojené s emocí. A ty  nemusí být zdaleka jen naše, protože například i přečtením knížky, která ve vás emoci vyvolala si tvoříte takovou stopu. 

Proč vám tady o tom ale píšu? 

S jediným cílem – pomoci vám uvědomit si, že situace pravděpodobně není tak černá, jak se vám možná zdá. Vaše vnímání je nejspíše ovlivněné strachem, hromadou strachu, který je kolem nás už řadu měsíců. A pokud jste právě teď v takové situaci, kdy nejistota živobytí už neodbytně klepe na vaše dveře, možná jste se posunuli na další úroveň strachu. 

Já nejsem na boj se strachem nějaký odborník. Sama se s ním potýkám v různých formách poměrně často. I když v téhle bytostní situaci naštěstí nejsem nyní, ve svém životě jsem ji už zažila. A proto si myslím, že uvědomění si je vlastně na půl cesty k vítězství.

Zkuste se na celou věc podívat trochu z nadhledu, realističtěji. Zkuste ten strach na chvíli vypnout a celou věc zhodnotit. Snad uvidíte, že není třeba házet flintu do žita. 

Můžete zkusit i nějaké alternativní způsoby zpracování strachu – třeba meditaci, arteterapii…

Najděte věci, za které jste vděční a na ty se soustřeďte. Máte partnera, který je vám oporou? Máte kde bydlet? Když bude nejhůř máte kolem sebe přátele, na které se můžete spolehnout? 

Pociťujte vděčnost, protože člověk nikdy nemá vše a teprve když to ztratí, zjistí, co vlastně měl. 

A hlavně, nevzdávejte to. Najděte ten kopanec, který vás posune zpátky do snahy to změnit. Třeba hledat novou práci nebo jiný zdroj příjmu. Určitě to nakonec klapne!

A za pár měsíců snad budeme všichni na tuhle dobu vzpomínat jen jako na lekci, která nám měla dovolit si některé věci UVĚDOMIT.