Je pro nás snadné přiznat (si) své chyby?

Last Updated on 28. 11. 2022 by Lucie Klabanová

(For english version of the post click here.)

Pořád se s tím setkávám. Se strachem. S obavou postavit se k tomu čelem a přiznat všem a hlavně sám sobě, že tohle prostě neumím. Že tohle jsem pokazil. Že jsem se spletl.

Jako by to bylo něco, co se trestá smrtí.

Sama si dobře pamatuji ten pocit. Ponížení, marnost, nicotnost. Když jsem se asi ve druhé třídě přihlásila, abych odpověděla na otázku, na kterou jsem myslela, že znám odpověď. Podle učitelky jsem ji neznala, alespoň ne správnou. Ale šlo o ten způsob sdělení, že se pletu. Proč nestačí říct: “Ne, tak to není.”? Proč je potřeba s ušklíbnutím pronést: “Ale prosím tě, co je to za blbost!”?

Vidíte ten rozdíl? Cítíte ten rozdíl?

Nemáme chuť přiznat své chyby. 

Takže když přemýšlím, kde se v nás bere ta nechuť a obava přiznat naše chyby, většinou dojdu k tomuto přístupu – ze školy, u někoho možná i doma.

Já měla to štěstí, že mě doma v dělání chyb “podporovali”. Tedy ne že by mě za nějakou vyvedenou hloupost pochválili. :-) Ale vždy mě povzbuzovali v tom, ať to přiznám, přijmu trest a hlavně všechno mi důkladně vysvětlili.

Pamatuji si jednu situaci. Mohla jsem být tak ve třetí třídě, ze školy jsem už běžně chodila sama. To odpoledne měli být rodiče pryč z domu a vrátit se později. A tak jsem si řekla, že se nic nestane, když se po škole zdržím u kamarádky. Trošku jsme se zapovídaly a já vyrazila domů o nějaké dvě hodiny později.

Co čert nechtěl, rodiče změnili plány. A doma byli. Chápejte, v době bez mobilů, bez telefonů. Dnes už si umím představit jejich pocity ty dvě hodiny, které nevěděli kde jsem, dost přesně. Tenkrát mě to ani nenapadlo. Když jsem se vysmátá vrátila o dvě hodiny později domů, čekala mě dlouhá přednáška (ach jak já je nesnášela) a samozřejmě trest. Za to, že jsem nesplnila, co jsem slíbila – tedy že půjdu ze školy rovnou domů.

Od té doby jsem nikdy nešla jinam, než jsem řekla. Mělo to jednu velkou výhodu, když jsem řekla kam jdu, mohla jsem jít kamkoli. :-)

Od té doby jsem věděla, že ať v životě provedu cokoli, nemusím se bát to přiznat, i když trest bude následovat.

Chybami se člověk učí

Člověk je stavěný tak, že se posouvá tím, že se učí chybami. Každé dítě se učí chodit tím, že se zkouší postavit, mnohokrát spadne, tak to zkusí znovu a jinak. To je lidská podstata: učit se z chyb a neopakovat je.

Jak se ale můžeme učit, když své chyby nepřiznáme? Když je otevřeně nepojmenujeme? Když se nezamyslíme jak a proč k nim došlo?

V businessu je tahle obava ještě prohlubována. Proč vlastně? Máme strach, že když přiznáme, že jsme něco pokazili, šéf nás rovnou vyhodí? A on nikdy žádnou chybu neudělal? Existuje někdo, kdo ví všechno? Těžko. Možná jen ti, co si to myslí nebo se tak tváří. Chudáci.

Ve svém novém e-booku zmiňuji to, jak si šéf přiznáním vlastních chyb i převzetím odpovědnosti za selhání celého týmu získá respekt. Funguje to ale i v jiných pracovních kruzích. Ten, kdo se nebojí otevřeně připustit, že něco není dobře, má respekt i obdiv svých kolegů, kteří by možná v podobné situaci odvahu nesebrali.

Chybovat je lidské. Buďme tedy hlavně lidmi a učme se z chyb. Buďme odvážní a upřímní. Přiznejme, že jsme něco pokazili. A všechny ty, kteří budou mít potřebu se “hrabat” v našich chybách více než ve svých vlastních, pošleme do patřičných míst. Oni taky chybují!

Buďme upřímní hlavně k sobě – identifikujme své chyby, popišme je, hledejme možná řešení. Jedině tak budeme mít sami ze sebe dobrý pocit. Budeme na sebe pyšní i tehdy, když víme, že jsme něco pokazili.

Protože jak řekl Simon Sinek: Opravdová síla je v odvaze přiznat své chyby.