Last Updated on 15. 10. 2024 by Lucie Klabanová
Někdy mají strach, obavu. Ženy. Vydat se na cestu samy. Udělat první krok.
Ale ty, které ho udělají, málokdy litují.
Protože dobrodružství a zážitky vás nečekají doma na gauči.
Já mám boty z toulavého telete. U nás v rodině se říká, že se s nimi už rodíme (a já to u svého syna potvrzuji 🙂).
Ale tak to samozřejmě není. Všichni zažíváme to poprvé. Ten moment, kdy se musíme rozhodnout a přemoci strach.
Moje první velká cesta přišla, když mi bylo sedmnáct (což je více než dvacet let zpátky, pozn. autorky 🙂). Tehdy mi přestalo stačit mluvit anglicky tak, jak nás v té době byli schopni naučit za hodinu angličtiny týdně ve škole. Prostě jsem chtěla rozumět všemu, umět mluvit a reagovat v běžných konverzacích.
A tak nějak mi bylo jasné, že pokud chci tohoto cíle dosáhnout trochu rychleji, budu se muset „hodit do vody”. Odjet někam, kde se mluví jen anglicky a nebudu mít jinou možnost. A tak jsem se rozhodla využít letních prázdnin a vydat se do Británie pracovat jako au-pair.
Tehdy nebyly možnosti jako dnes. Ostatně jsme ani nebyli součástí Evropské unie. Do UK jste potřebovali vízum, zvací dopis. Nemohli jste si najít brigádu jen tak, o nějakých jazykových kurzech ani nemluvě.
Moc dobře si pamatuji, když jsem doma oznámila svůj úžasný nápad. Probíhalo to asi takhle:
”Rozhodla jsem se, že na léto pojedu do Anglie, abych se naučila pořádně anglicky.” (Ano, nebyla to tázací, ale oznamovací věta.)
”No to teda nejedeš.”
”Jedu.”
A bylo to!
Naštěstí mě rodina nakonec podpořila, nejen finančně, ale i mentálně, abych tohle dobrodružství a pro mě tolik důležitý krok mohla udělat. I když myslím, že bych ho nejspíš udělala tak jako tak. 🙂
Znát své proč a díky němu umět odpálkovat všechny vyvstanuvší pochyby a „nepřekonatelné” překážky.
Věřte mi, tohle se vám bude hodit všude. Nejen v cestování, ale ve všech možných životních aspektech. Když už víte, že něco opravdu chcete a taky víte proč, jdete si za tím. A pak toho dosáhnete. Zkrátka proto, že jste se tak rozhodly.
Protože když začnete všechny potenciální problémy rozebírat ještě než nastanou, nikdy se neodhodláte. Kdybych přemýšlela nad vším, co mě může potkat jako sedmnáctiletou holku se špatnou angličtinou, která jde na full time hlídat děti na druhý konec Evropy, když ani nemá vlastního sourozence, nejspíš bych nikam neodjela. A popravdě, stejně bych nevymyslela dopředu všechny problémy, které mě nakonec potkaly.
Zatímco když už se nějaký problém objeví, můžu buď brečet, nebo se mu postavit čelem. Jako když jsem dojela do rodiny a zjistila, že jejich standard hygieny je o několik řádů od mého. Jako jo, pobrečela jsem si, a pak jsem utřela slzy a vrhla se na úklid.
Netrápit se tím. Protože čím tomu pomůžu, když vím, že to stejně nevyřeším? Jako když jsem zjistila, že se partner v mojí hostitelské rodině chová agresivně k ženě a ona k němu přesto vzhlíží. Co jsem mohla udělat? Zkusila jsem to nenápadně nastínit, že některé věci mi nepřipadají v pořádku. Ale víc jsem nemohla. Tehdy mě to mrzelo, hodně. Pak jsem ale postupně začala chápat, že nemá smysl se trápit. Já budu za pár týdnů pryč a vůbec ničemu nepomůžu, když budu házet hrách na zeď nebo sama sebe týrat vnitřním špatným pocitem.
Jako třeba když s obřím kufrem přijedete k eskalátorům do metra a oni nejezdí! Musela jsem vypadat asi hrozně zoufale, protože kolemjdoucí Londýňan mi nabídl pomoc, jen co mě uviděl. Stačilo jen říct: Ano, pomozte mi prosím.
Takže mě to vlastně naučilo i balit. Od té doby moje pravidlo zní: Nikdy nemějte zavazadlo, které neunesete. 🙂
Tohle máme my ženy nějak přirozeně, psala jsem o tom i v tomhle blogu. Možná je to jen můj dojem nebo zkreslený vzorek mých mentees, které jsou převážně ženy a často se s „kamarádkou nedostdobráctví” potýkají. Ale vidím to kolem sebe opravdu hojně. I já ji tehdy slyšela jak mi říká: „Vždyť mluvíš tak špatně, že si nebudeš umět koupit ani chleba! Kam bys jezdila?!”
Schválně, jak často podobné myšlenky máte?
Já jsem tehdy tenhle vnitřní hlas zahnala. A překonala se. A díky tomu už dnes opravdu nemám problém koupit si v Anglii chleba. 😉
Ono to naše pohodlíčko, ta komfortní zóna, se sice zdá jako prima místo. Jenže je nudná! Jak můžu vědět, jestli mě baví tanec, když to nevyzkouším? Jak můžu vědět, jestli v té zemi, kde jsem ještě nebyla, neobjevím něco, co změní můj pohled na svět, ukáže mi nový směr?
Život je ve skutečnosti mimo komfortní zónu. To ostatní je jen přebývání.
Kdy jindy si naplno uvědomíte, co všechno máte, co jiní nemají, než když si povídáte s lidmi různých národnostní, poměrů, výchovy. Připadá vám čistá tekoucí voda jako naprostá samozřejmost? Tak se někdy ubytujte v hostelu a popovídejte si s lidmi z Afriky. Štve vás naše vláda? Tak si promluvte s někým, kdo utekl z nedemokratického režimu a za takovou demokraticky zvolenou vládu by dal cokoli. Zdá se vám, že máte malý byt? Tak si promluvte s Pařížany o tom, jak velký byt mají v tomhle turistickém ráji.
Uvědomte si to a poděkujte.
Když je člověk v cizím prostředí sám, většinou má víc prostoru vnímat sám sebe. Zamyslet se nad svými myšlenkami. Reflektovat všechny události a jejich důsledky.
Potom, co vás přestane bavit pořád jen přemýšlet sama nad sebou, nad svými rozhodnutími a kroky, můžete klidně vyrazit ven a s někým se seznámit. Ono totiž mimo svou bublinu budete odvážnější osobou (protože nemáte co ztratit, nikdo vás tam nezná) a navíc budete pro ostatní místňáky zajímavým zpestřením.
Kde jinde než při cestách narazíte každý den na nějakou situaci, kdy se musíte odhodlat a udělat něco, co se vám moc nechce. Ať už je to zeptat se na cestu jako třeba já, zdatná Pražačka, která se přeci musí vyznat v systému metra kdekoli na světě, když se postaví poprvé před londýnskou mapu metra a jen jí spadne brada protože fakt netuší jak se dostane do cíle. (Chápejte, nebyl internet, aplikace, ani pořádné mapy k dostání).
Naštěstí, jak o pár let později prohlásila jedna moje věřící kamarádka: „Když je ti nejhůř, Bůh ti pošle někoho na pomoc.” A tak i mě někdo pomohl a poradil tu správnou cestu.
Protože moje správná cesta je rozhodně cestovat. Sama nebo s někým, na tom nesejde. Tam, kam chci, kam mě srdce táhne. Protože právě tam vznikají příběhy, které tvoří můj život.
Chcete na sobě zapracovat a potřebujete pomoc? Jsem tu pro vás.