Mít práci která nás baví

Last Updated on 27. 1. 2026 by Lucie Klabanová

aneb co dělat, když už nechcete každý den dělat, co vás nenaplňuje

Většina z nás pracuje ráda. Jen malá část lidí by primárně uvítala nic nedělat. Ono totiž nedělat nic znamená nejen nudu, ale také spadnutí do kruhu věčného pocitu ne-dost-dobráctví, neužitečnosti a zbytečnosti.

Důležitější je, CO chceme dělat. Ono totiž nestačí dělat cokoli. Pokud budete umělce nutit počítat výplaty, asi to moc dobrého nepřinese.

Každý máme určité předpoklady k tomu, co je pro nás to pravé, co nás baví a naplňuje. Ať chceme nebo ne, máme to v sobě. A můžou se vaši rodiče třeba vzteknout, že z vás chtějí mít doktora, když vy byste mohli hrát na klavír od rána do večera. :-)

Doufám, že dnes už méně než za mých školních let, se rodiče snaží nacpat své děti do nějakého ideálního “šochtlíku”. Ale naše školství stále ještě dostatečně nepochopilo (nebo neakceptovalo?), že je mnohem efektivnější rozvíjet silné stránky každého jedince, než snažit se z dyslektika udělat jedničkáře z češtiny.

A neseme si to i dál, do pracovních let. Spousta firem se snaží zaplnit volnou pracovní pozici po zaměstnanci, který odešel. Místo toho, aby našli skvělého člověka, který dokáže odvést stejný výsledek, ale bude s k němu dostávat jinak a proto mu pozici musí přizpůsobit.

Pokud je firma takto rigidní a nenahlíží na pracovní činnosti v souvislosti se svými zaměstnanci a jejich schopnostmi, dříve nebo později vám dojde trpělivost. Budete prostě dělat jen to, co se po vás chce, tak, jak se chce, abyste to dělali. Bude vás to trápit a pohár se bude plnit. A pak jednou přeteče.

Samozřejmě dodatečných důvodů k tomu, že vaše nervy “rupnou” může být ještě celá řada, od neshod s kolegy či šéfem, až po osobní rozvoj, který vás prostě zavede jinam, než jste očekávali.

Sama mám zkušenost s tím, že mě zaměstnavatel chtěl “nacpat” do role analytika, protože mám lepší analytické schopnosti než jiní. Ale bohužel to není činnost ve které mám to slavné “flow”. A tak jsem dělala další a další tabulky, zpracovávala data, připravovala budgety… a všechno ostatní, co mě naplňuje, co mi dává smysl a lidsky mě posouvá dál, šlo stranou. Až to postupně umřelo. A v tu chvíli to prasklo.

Co v takové chvíli? Co podniknout a jak se s tím vyrovnat? Má smysl předstírat, že se nic neděje nebo nechat všemu průchod a utéct?

V tuhle chvíli musíte být “sobci” a myslet hlavně na sebe. Pokud nechcete sklouznout k trvalým depresím, z kterých se pak opravdu těžko dostává, měli byste jednat včas.

A jedna rada na závěr. Neutíkejte. On totiž všude je chleba o dvou kůrkách a v jiné práci budete řešit jiné věci. Teprve pokud uvidíte, že váš šéf nemá zájem vám pomoci a situaci s vámi řešit, je čas přemýšlet o změně. A o tom zase někdy příště.