Tohle je na mě moc, to nedám! Aneb jak si rozporcovat úkoly

Last Updated on 28. 11. 2022 by Lucie Klabanová

Někdy se to stane. Máme před sebou projekt, který je větší než nás možná na začátku napadlo. A najednou má obrovské rozměry, je to takový mamut, stojíme mu u nohy a nahoru sotva dohlédneme.

V tu chvíli mě přepadají myšlenky typu: To nedáš. Na to nemáš. To radši ani nezačínej.

Jako před časem, kdy jsem dostala nápad na nový e-book. Jenže byl v hlavě a začít ho tvořit bylo najednou mnohem těžší, skoro nereálné. Nevěděla jsem jak začít, kam chci dojít a ani jsem si nebyla jistá, jestli to vlastně má smysl psát.

V takovou chvíli se mi nechce nic, než utéct. A vůbec se do toho nepouštět.

Ale co teď? MUSÍM to přece nějak zvládnout a tím, že to oddaluju tomu rozhodně nepomůžu. Jenže jak a kde tedy začít?

Když jsem ve stavu, že se mi ani nechce začínat, protože vlastně nevím kde, pomáhá mi udělat následující:

• Nejdříve změním prostředí. Jdu se projít, přesunu se do kavárny, nebo najdu jiné klidné místo, kde budu trochu mimo všední den. Jde o to, že prostředí podporuje kreativitu a tu budu rozhodně potřebovat. Navíc potřebuji určitou dobu klid. Proto vypnu telefon, e-mail a jiné rušivé elementy, tak jak učím v kurzu 12 tipů, jak mít čas pevně ve svých rukou.

• Ujasním si cíl. Zopakuji si, proč vlastně to mám dělat. Sepsala jsem si tedy pro koho vlastně e-book chci napsat a proč, za jakým účelem ho chci psát.

• Sepíšu si strukturu. Pokud nemám jasno v tom, jak by to mělo být řádně strukturované, využívám tzv. Mind maps (např. Coggle.it nabízí částečné použití zdarma, vyzkoušejte). Začnu prostě sepisovat body a pak je skládat do “pavouků” jednotlivých kategorií. Touhle hrou nakonec dostanu samotnou logickou posloupnost. Foto: coggle. Tohle je vlastně nejtěžší část. Když se mi podaří k ní propracovat mám najednou pocit, jako by to už bylo hotové. :-)

• Pak už je to snadné: mám sekce i podsekce a můžu se do toho dát. Ze slona se stalo vlastně stádo slůňátek a ty už postupně nějak zvládnu. 

Pokud i vás někdy přepadá beznaděj, že to prostě nemůžete zvládnout, že je toho na vás moc, že je všechno příliš velké na to, abyste to ukočírovali… Nevzdávejte to.

A myslete na to, že žádná polévka se nejí tak horká jak se uvaří a taky že ani jablko nemůžete spolknout naráz, že je lepší si ho rozkrájet.