(For english version of the post click here.) Když nastoupíte do nového zaměstnání, jste plní nadšení, motivace učit se, měnit věci k lepšímu a makat do roztrhání těla. Pokud se ale tenhle čerstvý vztah mezi vámi a vaší novou prací tak nějak neopečovává, krůček po krůčku budete tohle nadšení ztrácet. Začnete vidět vše, co nefunguje, co nemůžete změnit, začnete objevovat věci,...
Zase si to říkáte: To nezvládnu. Nejsem dost dobrá. To přece neumím. Proč si my, ženy, tak málo věříme? Proč se prostě nevrháme do věcí, o kterých nic nevíme, abychom si vzápětí nabyly pusu, poučily se a příště už věděly? Když o tom tak přemýšlím, tak možná existuje nějaký prapůvodní biologický důvod. Jako matky ochraňovatelky máme zodpovědnost za další lidi...
Dneska je celkem in mít svého mentora. Alespoň v hovorech na různých networkingových setkáních na to často přijde řeč. A vy už máte mentora? Ne, já ho nepotřebuju. Opravdu? Jaký je vlastně rozdíl mezi mentorem a koučem? Kdy hledat kouče a kdy mentora? Koučem se může stát ten, kdo chce svým klientům pomáhat najít odpovědi na jejich otázky a řešení na jejich problémy....
Když byla vyhlášena karanténa, všichni začali mluvit o tom, že konečně budou mít čas. Čekali, že si užijí spoustu času doma, kam se většinou chodí jen vyspat. Ale velmi brzy se ukázala realita. Času v jednom dni máme pořád stejně – 24 hodin, 1440 minut, 86400 sekund. Navíc nám přibyly dodatečné starosti: učení nebo hraní si s dětmi,...
(For english version of the post click here.) Momentálně se velké množství lidí ocitlo neplánovaně na home office nebo dokonce v karanténě. Prvotní nadšení, že si konečně užijete čas doma a nemusíte se trmácet do práce, se ale v dané situaci může rychle proměnit v nespokojenost. A když se k tomu ještě přidá ten ohromný tlak nejistoty a negativních informací, může vás to dohnat...
(For english version of the post click here.) Jednou přijde den, kdy většina chytrých, talentovaných žen přehodnotí nejen své priority, ale celý život. Je to chvíle, kdy se z nich stanou mámy. Nestávají se z nich ale jiní lidé. Nezhloupnou (i když o „vykojeném mozku” slyším až příliš často :-)), ani neztratí pracovitost či své schopnosti. Bohužel, i když...
Všechny „korporátní krysy” si často stěžují: „To jsou furt nějaký pravidla, můžu jen tohle, musím vyplňovat lejstra a nechávat je schvalovat…” Pravidla, procesy, limity. Zaklínadla korporátních pracovníků. Ale co když pravidla ve firmě nejsou? Jsme malá firma, tak na co pravidla a „policies”. My se přece nějak domluvíme. Být spravedlivý a fér Možná. Do té doby, než si vyberete nové...
„Omlouvám se, ale fakt nemám čas!“ Jak často tuhle větu slýchám. A přitom je tolik nepřesná, skoro bych řekla, že je to lež. Čas je daná veličina, kterou všichni „využíváme“ a všichni jí máme stejně. A je na nás, jak s ní naložíme. Zní to prostě a jasně. Ale jak s tím pracovat v každodenním životě? Může se to zdát snadné: prostě...
(For english version of the post click here.) Že pro nás často není snadné říkat věci na rovinu, je fakt. Popravdě, nevím proč tomu tak je, možná je to výchovou či prostředím, ve kterém žijeme, ale cítím, že to tak většina lidí prostě má. Včetně mě. Každé otevřené popovídání si s lidmi, zejména těmi z práce, je menším...
(For english version of the post click here.) Před pár lety jsem na jedné akci potkala kamaráda, vysokoškoláka, podnikatele a celkově dle škatulek dnešního světa úspěšného člověka, kterého jsem delší dobu neviděla. Na první pohled jsem poznala, že je něco jinak a tak jsem si nadšeně nechala celou historii jeho přerodu vyprávět. Pamatuji si, že z něj čišela nějaká vnitřní...
Lucie Klabanová
