Strach i nejistota při hledání nové pozice jsou výzvou i pro uchazeče s bohatou praxí. Rozhovor s Michaelou Tréglovou

Last Updated on 13. 9. 2023 by Lucie Klabanová

S Michaelou Tréglovou jsem se potkala před pár lety na networkingové akci. Příjemně jsme si popovídaly a od té doby jsme v kontaktu na sociálních sítích. Takže když jsem si přečetla už několikátý její příspěvek na LinkedIn, rozhodla jsem se ji pozvat na rozhovor, kde bych se jí mohla zeptat na její výzvy při hledání nového uplatnění. Tohle téma totiž často řeším na osobních mentorinzích. Věřím, že v tomto rozhovoru najdete inspiraci i motivaci.

Na LinkedIn jsi začala sdílet svou cestu ohledně hledání nové práce a zajímavé momenty z ní pod hashtagy #realityshow a #opentowork. Co byl ten prvotní impuls začít o tom psát?

Na LinkedIn jsem začala být aktivní krátce před tím, než začala tahle #realityshow. Usoudila jsem, že právě LinkedIn by mohl být ten správný kanál pro sebeprezentaci, kdybych si chtěla někdy hledat nové působiště. Z počátku byla tedy veškerá aktivita prvoplánová s cílem získat větší visibilitu a dosah mého profilu. Chtěla jsem ukázat víc sama sebe, sdílet své hodnoty, a doufala jsem, že si vytvořím síť, s kterou to bude souznít.

Co tě přimělo pokračovat a někdy se možná i trochu víc „odhalit”? Přeci jen hledání práce je období poměrně citlivé a každý nepodařený pohovor na nás nějakou stopu zanechá.

Když jsem později skutečně dala výpověď, bylo vlastně logické začít psát o tom, co se děje v průběhu mého hledání nové příležitosti než vymýšlet nějaké příspěvky jen tak. Nicméně na začátku jsem se obávala otevřeně psát o tom, jak se cítím či jak situaci vnímám. Nechtěla jsem vypadat přehnaně vybíravě nebo ufňukaně. Tak se totiž v tuhle chvíli vůbec necítím. Nicméně bez kontextu toho, aby mě čtenáři znali osobně, to tak někdy může působit. Pořád jsem ale chtěla být autentická, prostě taková, jaká skutečně jsem. Ale když jsem se odhodlala takříkajíc jít s kůží na trh, pozitivní zpětná vazba a reakce čtenářů mě vlastně přesvědčily jet dál. Ostatně nejsem člověk, co by si na něco chtěl hrát. Věřím tomu, že se na to stejně vždycky nakonec přijde. Proto je lepší být sám sebou.

A jen vysvětlení k té volbě hashtagů. #Opentowork je zřejmý, hashtag vytvořený samotným LinkedIn pro snadné rozlišení, kdo právě práci hledá. A #realityshow mě napadlo, když jsem začala psát o reálných zkušenostech. Je to totiž opravdu výstižné. Taková mini reality show. 😊

Jsi člověk s dlouholetou praxí, a přesto jsi byla již odmítnuta u pozic, pro které máš jistě slušnou kvalifikaci. Co si z takové zkušenosti odnášíš?

Pro mě je vždycky důležité vědět proč. Protože podle toho se pak rozhodnu, jak se k tomu postavit. Bohužel to „proč“ se právě u výběrových řízení uchazeč dozvídá jen zřídka. Dle mojí zkušenosti moc recruiterů konkrétní zpětnou vazbu samo od sebe nedává, někde jsem dokonce nedostala žádnou odpověď několik měsíců. Proto si o zpětnou vazbu, i v případě odmítnutí třeba už na základě zaslaného životopisu, říkám. Podle toho pak dokážu vyhodnotit, jestli jsem správně odhadla své schopnosti vůči očekávání nebo jestli odpovídá popis role.

Rozhodně se necítím při odmítnutí ukřivděně, respektive se snažím v tom moc „nebabrat“. Je to totiž něco, co už v tu chvíli nemůžu ovlivnit. Je to zkrátka rozhodnutí, které vzniklo v nějakém konkrétním okamžiku, za daných podmínek, v konkrétní situaci, která už proběhla. Dělám maximum pro to, co jsem v tom okamžiku schopná, a pak už s tím neudělám nic. Proto, když to nedopadne, to beru jako fakt, snažím se získat zpětnou vazbu, poučit se a jít dál. Mám takovýto pragmatický přístup. Hlavní je vzít si z toho maximum poučení, nenechat se tím rozhodit a pokračovat.

Měla jsi někdy období pocitu zmaru ala „já to nezvládnu, nenajdu si novou práci”?

Samozřejmě. Pro mě to bylo čím dál horší, když se blížil konec výpovědní doby a k tomu byly prázdniny, takže všichni byli na dovolených a většina reakcí měla zpoždění. Hodně známých mě varovalo, že léto je pro hledání práce „okurková sezona“, ale bylo to horší, než jsem čekala, což ničemu samozřejmě nepomáhalo.

A taky před každým pohovorem se ten pocit znovu vrací. Na další jdu hned po tomto našem rozhovoru a moje nervozita stoupá.

A jak s tímhle pocitem nejistoty, možná dokonce strachu, pracuješ?

Snažím se s tím bojovat strukturovanou přípravou a neutuchající prací. Dobrá příprava a dostatek informací hodně pomáhají s pocitem strachu a nedostatečnosti.

Vlastně k celému tomu procesu hledání svého nového působiště přistupuji hodně strukturovaně. Mám v excelu udělaný seznam kontaktů, které bych mohla oslovit. Na další záložce mám pak vytipované firmy, které jsou mi blízké svým zaměřením a firemní kulturou. Ke každému kontaktu či firmě si píšu průběh, kdy jsem je kontaktovala, o čem jsme mluvili, jaké jsou možnosti, co bude následovat, nebo si tam třeba vykopírovávám linky na nabídky práce atd. Je to taková moje minimalistická databáze. Bez zapisování a strukturované evidence bych nebyla schopná si to všechno pamatovat. Jsem zvyklá takhle pracovat, tak to dělám stejně i v tomto případě.

Jak ses připravovala předtím, než jsi poslala první žádost o práci, první životopis? Rozmýšlela sis, co chceš dělat, kam se dál ubírat? Máš třeba osobní vizi? 

Moje první kroky vedly k mojí kamarádce a zároveň kariérní poradkyni Lucce Václavkové. Dala mi několik tipů, jak nad procesem hledání přemýšlet, na co se zaměřit, jak zformulovat to, kam chci směřovat. Taky mi dala spoustu užitečných tipů, jak pracovat s LinkedIn, aby mi tahle síť při hledání pomáhala.

Díky jejím doporučením jsem si důkladně rozmyslela, co vlastně chci dělat. A pak bylo potřeba to ještě dobře a srozumitelně popsat. Podle reakcí to vypadá, že se to na mém profilu na LinkedIn podařilo.

Mám nějakou starší verzi svých silných a slabých stránek. Je rozhodně dobrý nápad ji „oprášit“ a trochu víc se zase zamyslet. Už ale při přemýšlení ohledně mého budoucího směřování jsem si uvědomila, že bych ráda pomáhala lidem odhalovat jejich potenciály a rozvíjet je. Aby byli spokojeni v tom, čemu se chtějí sami věnovat, a dál to zlepšovat. Možná to by se dalo nazvat tou mojí osobní vizí. V této oblasti HR tedy hledám své uplatnění.

Posíláš spolu se žádostí i motivační dopis? A máš případně nějaký univerzální, kde upozorňuješ na své silné stránky nebo ho uzpůsobuješ otevřené pozici?

V první řadě píšu motivační dopis vždy tam, kde ho vysloveně vyžadují. A samozřejmě ho přizpůsobuji nabízené pozici. Snažím se tam vypíchnout ty své zkušenosti a schopnosti, které souvisí s požadavky. Takový self-assessment.

Ale i tam, kde vysloveně není motivační dopis vyžadovaný, vždy CV doprovázím alespoň stručným textem o tom, kde jsem se o pozici dozvěděla, proč mě zaujala atp. Jsem v tomhle asi stará škola a považuji za důležité dodržovat určitá profesionální pravidla.

Co tě při výběrových řízeních či na pohovorech nejvíc překvapilo, ať už pozitivně, či negativně?

Možná to, jak velký je stále rozdíl v jednání mezi velkými korporátními firmami a menšími firmami. Už při prvotní komunikaci jsem vnímala rozdíl. I když jsou korporáty progresivní a inovativní, přišlo mi to interview formálnější, zatímco v malých firmách se neslo spíš v uvolněné atmosféře. Neříkám, že je jedno lepší než druhé, jen je dobré si to uvědomit, a i podle toho se rozhodnout, kde člověk chce pracovat, kde se bude cítit lépe. Což je samozřejmě individuální.

Dalším překvapením byl pro mě znatelný tlak na návrat do kanceláří u větších firem. Přestože dopravní situace, zejména v Praze, je čím dál náročnější, což nezbytně způsobuje velké časové ztráty, firmy na přítomnost v kancelářích opět tlačí.

Podařilo se ti z některého výběrového řízení získat osobní zpětnou vazbu? V jaké formě?

Z některých ano. Zavolali mi a stručně, ale konkrétně, sdělili, proč jsem nepostoupila. To hodně oceňuji.  V jednom případě jsem si zpětnou vazbu výslovně vyžádala i přesto, že mě vyřadili už na základě zaslaného CV, protože mě ta pozice hodně zajímala a měla jsem pocit, že to je přesně pro mě. V tomto konkrétním případě se pak ukázalo, že ač popis role zněl spíš jako koordinátorská úroveň, ve skutečnosti šlo o podstatně vyšší manažerskou pozici. Tady se názorně ukázalo, jak nesmírně důležité je, aby popis pozice byl opravdu detailní. Každopádně mi tahle zpětná vazba pomohla se s odmítnutím v této konkrétní pozici snadno vyrovnat.

Jakou největší lekci si z těch posledních pár týdnů odnášíš? 

Že odmítnutí nemusí nutně znamenat chybu ve mně, viz ten výše zmiňovaný případ. A že pokud neodhadnu v některém případě své schopnosti a zkušenosti, tak je to prostě lekce a je třeba jít dál. Naopak mi to může pomoci ujasnit, kam se zaměřit dál. Proto je tak důležitý feedback.

Co bys poradila lidem, kteří jsou v podobné situaci, hledají si práci a zrovna jsou v tom období nejistoty, jak to dopadne?

Nejsem si úplně jistá, jestli už po téhle jediné zkušenosti jsem ta pravá na rozdávání rad. Je to moje první zkušenost s aktivním hledáním, doteď si mě práce vlastně vždy našla sama.

Na LinkedIn se mnou řada lidí v reakci na mé posty sdílela své vlastní příběhy z hledání. Byla z nich často znát frustrace, zklamání a pochyby. V tom jim naprosto rozumím, podobné pocity zažívám sama. Pravděpodobně i na mě padne „depka“. Zatím jsem ale optimistka. Ozývají se mi lidé, kteří rozjíždí nové projekty, s nápady na spolupráci v budoucnu. 

To hlavní doporučení je nevzdávat to, nepřestávat doufat, že jednou najdou to ideální místo, a hlavně systematicky hledat. Tak jak jsem popisovala – udělat si seznamy kontaktů a firem a zkoušet to.

Taky bych doporučila, je-li to možné, využít služeb kariérního poradce. Minimálně pro nějaký základ práce s LinkedIn nebo vyladění životopisu.

A v neposlední řadě nezapomínat vyčistit si hlavu. Ať už sportem, procházkami nebo čímkoli jiným. Já jsem si třeba naordinovala generální úklid dceřina pokoje a pracovny. Prostě cokoli, čím člověk přijde taky na jiné myšlenky.  

A co bych k tomuto rozhovoru ráda dodala já za sebe?

I když je člověk absolutní profík, a možná o to spíš, se mu občas stává, že o sobě a svých schopnostech pochybuje. To je naprosto normální. Ti, co s tímhle uvědoměním pracují, ale dokáží najít cestu, jak se zpátky pevně postavit na své nohy a jít si krok za krokem za svým cílem. A pak je jen otázkou času, kdy do cíle dojdou.